Lucie Urbanová

Lucii Urbanovou znám od jejích 14 let. Tehdy mě oslovila na focení s mou studentkou Andreou. Byl konec srpna. Oběma nám pomalovala obličej bílou tělkou, vyrazili jsme do ulic a vznikla série zdařilých fotek „Cizinci ve Zlíně.“ Já fascinovaně, okouzleně zíral na její práci. Do dvou měsíců jsme ve stejném složení fotili sérii „Reklama na domácí násilí“. Ve starém, krásném domě. V říjnu. Pořád jsem byl překvapován. A i když tehdy došlo k jisté názorové přestřelce ohledně fotek mezi mnou a Lucií, byl jsem rád, za štěstí se s ní pracovně potkat. Třetí a zatím poslední spolupráce přišla za další dva měsíce v prosinci a vznikla „Big Fish ve Zlíně“. Strašně příjemné focení a uklidňující den, kdy jsem Lucce vypravoval o svých láskách, omylech, naivitě i hledání. Ona fotila, já rekapituloval a vznikla krásná melancholie v oparu snů. Ten opar na mě vyzkoušela poprvé, pak jistý čas fotila jenom v tomto duchu, než ji její samotný posun nasměroval opět jinam. Tehdy jsme se domluvili, že tři silná témata stačí a dost. Na několik let. Do dnes si za prací s ní i výsledky pyšně stojím. Ve svém věku už můžu srovnávat s prací i výsledky jiných. I přesto, že jsme přestali spolupracovat, jsem ji úplně nespustil ze svého zorného pole. Zajímalo mě, kam se její práce bude ubírat, kam bude směřovat ona sama. Ani Lucie se nevzdálila, a pravidelně je ochotná fotit premiéru, Galavečer, alespoň malý odraz herecké duše uloupené na jevišti. Tentokrát jsme se potkali kvůli kartám Tarotovým, které jsem jí přislíbil vyložit a kvůli rozhovoru u příležitosti její výstavy URBANISTYCZNE FOTOGRAF v Loftu. Rozhovor předkládám. Řeč karet zůstává jen mezi námi.

Věřím, že „trojka“ by měla být zakončení nebo začátek něčeho nového. Spousta lidí se mě často ptá – jaký je fotograf, který fotí? Co zažívá? Co dělá ve svém volném čase? Tak jsem si říkala, proč to lidem neukázat. Můžu se k nim tím pádem skrze fotky přiblížit, víc se otevřít a oni si o mně budou moci udělat přesnější obrázek. Budou-li dostatečně vnímavý. Takže letošní výstava je pro mě více citová.

A v jakém duchu se nesly ty dvě předchozí výstavy?

První výstava byla taková ta „bomba“, že vystavuje čtrnáctiletá dívka. Jsem přesvědčená, že hodně lidí ani netušilo, co můžou čekat. Bylo to otevření se pro lidi, aby věděli, že nějaká Lucie Urban existuje a fotí. U druhé výstavy jsem chtěla navázat ve stejném duchu, ale na jiném místě. Hlavně jsem tam chtěla především nezveřejněné fotografie. Hodně jich bylo černobílých. Nicméně mám pocit, že byla nejslabší. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Asi to bylo tím Blokem 12, kde netrávím tolik času. Není to tam pro mě tak rodinné jako Loft nebo tou domluvou, nevím… Všechno bylo moc rychlé. Po téhle zkušenosti jsem chtěla návrat opět do Loftu. Už jen proto, že se mě právě tam často ptali cizí lidé, zda budu vystavovat.

Od všeho trochu. Zviditelnění mi samozřejmě pomůže. I přesto, že si vedu Facebookové stránky. Tam o sobě dávám vědět, že se neztrácím a pořád fotím. Ale výstava je úplně o něčem jiném. Fotky jsou hmotné, vidíte je. Pokud jsem tady, může mě kdokoliv oslovit a já klidně popovídám o svých fotkách víc, což přes facebook tolik nejde. Zároveň jsou pro mě výstavy vždy silné emočně. Dojímají mě tím, že se přijde podívat spoustu lidí, dostanu zpětnou vazbu a to je radost. Mám strašně zvláštní vztah ke svým fotkám a kdykoliv se někdo zeptá, jak bych je mohla popsat, dostaví se pocit, že to nikdy nedokážu tak, jak bych chtěla.

Byla těžká ta cesta mladé fotografky od první výstavy po třetí? Cítíš nějaké změny?

Určitě. Díky Vám jsem si zrealizovala první výstavu. Tenkrát fotila spousta lidí. Když naši poznali, že mě to také baví, nedávali tomu vůbec žádné šance. Proto nejsilnějším zážitkem z první výstavy bylo, když si mě táta vzal bokem a řekl, že je na mě pyšný. Nebudeme si ale nic nalhávat, o realizaci jsem nevěděla vůbec nic. Takže jsem se učila. No, a třetí výstavu jsem si zorganizovala a dokonce i sponzorovala, už úplně sama. O to víc jsem na sebe hrdá. Nemusela jsem být na nikom, jak finančně ani jinak závislá. Tím pádem jsem byla i svobodná ve svých představách a rozhodnutích.

Určitě. Vždycky to ovlivňují lidé. Za poslední rok jsem měla dvě silná setkání, která mě nasměrovala k tomu, úplně jiným způsobem vidět fotku. Jak po technické stránce, tak i po té duševní. To mě určitě posunulo zase úplně jiným směrem.

Co tě přivedlo k focení?

Vzpomínám si, že když mi bylo jedenáct let, seděla jsem na náměstí a vedle mě seděl starý pán. Nikdy před tím se mi to nestalo, ale strašně se mi líbil. Jak byl sám na té lavičce uzavřen do svého světa. Byl celkem malý, nedosáhl na zem, tak si pohupoval nohama. A já v tom něco viděla, bylo to strašně inspirativní. Takové nutkání fotit a pokračovat. Ten pán si mě ani nevšiml. To byl myslím tenkrát ten první podnět, kdy jsem si řekla, že bych to mohla zkusit.

Co je na focení nejkrásnější?

Když se mi otevřou lidé. Já po nich nevyžaduji pózy. Pro mě je nejkrásnější, ten moment, když mě přestanou brát jako cizince, přestanou se stydět… a dokážou se usmát. To je na fotkách nejhezčí.

Může být – díky Tvé uzavřenosti, to focení jistým prostředkem komunikace se světem, společností?

Jednou řekl kamarád, že jsem extrovert s introvertem uvnitř. A je to tak. Skrze focení vyjadřuji náladu, pocit, který právě prožívám. Každý to pochopitelně chápe jinak, ale já vím, že takto svým způsobem komunikuji s lidmi. A to mi pomáhá.

Poznáš ten okamžik, že právě tahle určitá fotka stojí za to?

Určitě. Už když jsem na určitém místě a něco mi vnitřně říká, tady to zkus. Je to vždycky strašně spontánní. Souvisí to s mými oblíbenými místy. Ta nepřipravenost. Kouzlo okamžiku.

Je to škoda a mrzí mě, že to tam mám, ale já se musím podřizovat době. Pokud se mám s někým spojit, někoho oslovit, tak to musím dávat na nějakou sociální síť.

Fotíš především pro sebe nebo je pro Tebe důležité, co si o fotkách myslí jiní?

Fotím pro sebe. Kdybych měla fotit vyloženě jenom na zakázky, tak by mě to brzy přestalo bavit.

Co ti v současné době dělá radost?

Během roku jsem získala velký vztah k vaření a pečení. Díky tomu vznikly, s mým milovaným přítelem Petrem, „Kuchty v kuchyni“. Brzy ráno se potkáme. Vybereme recepty, nakoupíme, upečeme to, uvaříme, ať je to slané, sladké…. cokoliv. Pak přijdou přátelé a celé odpoledne sedíme u stolu, debatujeme, pojídáme a je to strašně fajn. Myslím si, že v současné době je skvělé, když se dokážeme potkat a prožít pěkný den, aniž bychom potřebovali sociální sítě.

Na co se těšíš před létem?

Na pohodu bez školy, kdy si budu moci realizovat projekty, které přes rok nestíhám.

Je ještě něco, co tě krom focení naplňuje?

Miluji přírodu, takže ráda se jen tak procházím a uklidňuji se.

Kde hledáš inspiraci?

Kdekoliv na ulici. Jsem pozorovatel. Ráda sedávám v kavárnách a sleduji lidi okolo. U toho můžu přemýšlet. Psát si… Takto získávám inspiraci.

Určitě bych nechtěla zůstat ve Zlíně. Buď Praha, nebo mimo Českou republiku. Zajímal by mě názor cizinců na mou práci.

Je Zlín dobré místo na focení?

Je i není. Pro mě to bude vždycky otazník. Někdy si Zlín vychvaluji, nacházím zde inspiraci. Jindy nevím, ztrácím se… je to zvláštní.

A jak se ti tady žije?

Poslední dobou celkem dobře. Nejsem tady na škole, tak se sem vracím strašně ráda. Je to i tím, že člověk neustále nepotkává ty samé lidi. Jednou za čas je však ráda vidím. Zlín ale určitě není domov do budoucna.

Děkuji moc za čas i povídání. Vám čtenáři za pozornost. Nám všem pak přeji léto plné naplňujících dobrodružství. Mějte se fajn.

Autor: Petr Nýdrle