Karel Černý – Výseky Zlín
30. 5. 2014
Přemýšleli jste někdy, jak se dělají vizitky se zakulacenými rohy, jídelní a nápojové lístky různých tvarů, které stojí na stole ve vaší oblíbené kavárně či restauraci, ražba na diáři nebo třeba obálka knihy s vyříznutým kruhem? A co děrování na vstupenkách? Všechny tyto tiskoviny musely projít procesem zušlechtění, než jste je mohli spatřit ve výsledné podobě. S Karlem Černým ml., specialistou na takové zušlechťování, jsme se setkali přímo v jeho dílně v Prštném, a zatímco nám vysekával vizitky, zeptali jsme se ho na jeho práci.
„Tak co by vás zajímalo, hoši?“
Jsem elektrikář a tomu jsem se věnoval. Můj otec pracoval ve zlínské papírenské výrobě, která původně neměla s polygrafií nic společného. Šlo o převíjení pokladních kotoučů a faxpapíru. Dostal jsem zde nabídku práce u stroje, protože se rozšiřovala výroba. Firma se po roce sloučila s tiskárnou v Otrokovicích. Takže jsem se dostal k polygrafii tak, že jsem fungoval vedle ní. A jelikož poptávka šla díky modernizaci komunikace (e-mail, internet) dolů a faxpapír nebyl potřeba, docházelo k postupnému upadnutí této části výroby. Naopak tiskárna šla nahoru; přibírali lidi, nakupovali stroje. Byly tam mimo jiné i tyto stroje, které tady mám teď já. Tak jsem se na nich učil postupně dělat. Po dalších asi šesti letech jsem přešel do Zádveřic, kam jsem už šel jako zkušený „sekáč“, ale taky jsem se učil i na dalších strojích (UV lak, lamino…). Později ta tiskárna zkrachovala, tak jsem se vrátil do Otrokovic.
Jaký byl začátek podnikání?
V zaměstnání mi strašně chyběla komunikace se zákazníkem a taky jsem přemýšlel, jak si přivydělat nějakou korunu navíc. Říkal jsem si, proč to nezkusit v něčem, co umím. Tak jsem po tom začal pátrat. Když jsem tenkrát nastupoval do Zádveřic, šel jsem místo chlapíka, který odcházel a dělal už jenom tady. Sháněl jsem ten typ stroje, na kterém jsem dělal a věděl jsem, že on ho má. Pak jsem se shodou náhod dozvěděl, že jde do důchodu. Kontaktoval jsem ho a koupil od něho „celou firmu“ – stroje, pronájem prostor, zákazníky… Nejtěžší bylo obvolat klienty a přesvědčit je, že to půjde. Další problém byl, zajistit si písemný souhlas od zaměstnavatele, abych to mohl souběžně s tou prací dělat, protože to byl střet zájmů. Po dvou měsících se to podařilo a stejný papír mám i teď, když jsem zpátky v Otrokovicích. Ti mi řekli, že jsou rádi, že mě tady mají a že jim nevadí, když dělám tuto práci. Tak jsem to začal dávat dohromady. Musel jsem opravit stroj, protože byl v šíleném stavu; papíry se musely vkládat ručně, nefungovalo podávání, všechno jsem musel zprovoznit, všechny ty pásy tam znova nalepit, zkusit, jestli to vůbec jede. Ale to je „kovařina“, to vydrží ještě třicet let.
V práci to je jenom o tom, že někdo přijde a zeptá se: „Pojede to? Jo, dobrý, pojede“. Mně se líbí, když zavolá zákazník: „… potřeboval bych tehdy a tehdy, domluvíme termín, pořešíme, jestli s tím nebude problém, jak to otočit, jak to usadit na arch…“, to je super. Když je to můj zákazník, zavolá, mám tady naskenovaný výsek, pošlu vám to do mailu, podívejte se na to, jestli to půjde. Takže to předem zkonzultujeme po telefonu. Nebo když je to nový zákazník, jak třeba volala paní, která se zabývá malonákladovou výrobou dárkových sad z vlnité lepenky (např. firemní vánoční balíčky) a povídala, že spolupracovali s nějakou firmou, která na ně… kašlala, dělali to špatně, dlouho jim to trvalo, nechtělo se jim. A prý jestli umím slepotisk (reliéfní ražba – plastický motiv vytlačený do papíru). Tak jsem řekl, že dělám něco podobného a můžeme to zkusit. Stavila se, dovezla vzorek a štoček. Já jsem to vyzkoušel, ukázal jsem jí, jak to vypadá a byla spokojená. Byla to sice menší zakázka, ale realizovala se. Takže komunikace, dobrý.
Komu se tvoje specializace může hodit? Jde spíše o velké tiskárny, nebo menší firmy a jednotlivce?
Obecně firmy z oboru v okolí o sobě většinou ví, ale vypadá to, že o mně asi moc neví. Když jsem zkoušel obvolat pár živnostníků, jako jsem já, kteří mají jednoho dva zaměstnance, nebo to dělají na sebe, tak jsem měl za to, že o sobě víme a zjistil jsem, že nevíme. Bylo to několik lidí, kterým jsem volal nezávisle na sobě, ale říkali: „…jé, to je dobré, to jsem nevěděl, že jste tady ve Zlíně, já si na vás uložím kontakt. Sice toto moc neděláme, ale kdyby se naskytla zakázka, tak budu vědět, kam to můžu dát…“. V podstatě je to následné zpracování nebo zušlechťování ofsetového tisku. Buď se z toho vysekne nějaký tvar, nebo udělá reliéfní ražba, dá se i něco dotisknout… Hlavní gró jsou ty výseky. Když někdo potřebuje do vazby obálku, aby mu nepraskal hřbet, tak udělám bigování (biga nebo rýl, neboli drážka pro usnadnění ohybu potištěného papíru bez praskání barvy, případně lamina či laku na povrchu) a tím pádem ten problém už nemá.
Jsou například agentury, které mají digitální tisk a nemají nic jiného. Jsou schopní udělat v malých nákladech brožury a podobně a může se stát, že budou potřebovat nabigovat hřbet obálky na vazbu, stojánky do kavárny, jídelní lístky a podobně. Agentury často dělávají i různé vstupenky s kupony na odtržení. Těm se zase může hodit perforace. To je v podstatě pořád stejný princip, jen se použije jiný nůž. Je to všechno hodně specifické, ale myslím, si že je toho poměrně dost. Hodně firem potřebuje občas něco takového a neví, na koho se obrátit. Některé firmy umí výseky, ale třeba jen určitý formát. Já jsem schopný dneska dělat od rozměru vizitky (9 x 5 cm) po větší B2 (75 x 55 cm). Což je poměrně velký rozsah. Záleží na tom, co ten zákazník potřebuje. Něco se dá dělat na malé mašině, něco zase na Viktorce.
Nevím, jestli umím něco jiného, než jiní. Ale vím, co umím já. Dělám to skoro patnáct let a dneska je máloco, co by mě zaskočilo. Je to na limitech stroje. Pokud to ten stroj zvládne a projede to, tak jsem schopný zajistit skoro všechno. Zatím jsem se se vším popral. Někdy to bylo těžké, ale šlo to. Myslím si, že toho umím dost, abych vyhověl.
„Půjdeme to vysekat, ne?“
Kontakt na sekáče Karla:
Autor: Pavel Štefka
Komentáře