Zpět / Zlíňáci

Jsf Abb

25. 5. 2014

Jeho fotky jste už možná viděli, často fotí Zlín a poslední tři roky začal dělat i kalendář Magický Zlín. Za ten letos získal cenu Kalendář roku v konkurenci sedmdesáti dalších kalendářů z celé české a slovenské republiky. Jsf Abb.

JSF ABB

JSF ABB

Jak dlouho fotíš a proč jsi začal?

Začal jsem už v dětství na klasický analog. Na začátku to byla spíš jen dětská hra. Babička měla po dědovi starou praktiku bez filmu a nás jako děti bavilo jenom natáčet kolečko a mačkat čudlík a hlavně se dívat přes hledáček. Přímo k focení jsem se dostal až o několik let později. Tehdy začal vycházet časopis High Life od pana Karbusického. Na tehdejší dobu to bylo jako zjevení. V době, kdy se prodávaly časopisy do deseti korun, stál tenhle kolem stovky, byl tlustý s malým formátem a perfektním tiskem. Později k němu začal vydávat Photo Life a moje přítelkyně si právě Photo Life koupila na čtení do autobusu ze školy. V časopise byl vždy nějaký ten tutorial, ale hlavní část tvořili fotografie, které tam posílali čtenáři a on se k nim vyjadřoval. Díky jeho fundovanému názoru se mohl člověk ledacos dozvědět a naučit.

Oba nás to nadchlo a ona tehdy zatlačila na svého otce, aby koupil analogový foťák. Pořídili na tu dobu drahý a hlavně parádní Canon EOS 500. Canon tehdy začínal s řadou EOS. A tím to vlastně začalo. Od té doby šly všechny peníze, co jsem vydělal, do filmů. Zásadně jsem pořizoval jen barevné filmy, protože jsem moc nechápal, proč když je všechno krásné a barevné, tak to ty máš „redukovat“ na černobílou. Ta se hodí možná tak na portréty, kdy ti víc třeba vylezou vrásky, které chceš zdůraznit, ale stejně mi připadá lepší věnovat se barevnému portrétu a barevným vráskám. Nevím, jak by vypadala černobílá fotografie, kdyby hned na začátku dokázali zvládnout exponovat na barvu.

No a taky mě motivovalo to, že se mi nelíbily fotky některých „profíků“. Třeba u člověka, který studoval fotografii, bych očekával aspoň minimálně dobře zaostřenou a exponovanou fotografii. Sice ví, co to znamená, ale dělá záměr z toho, že to nedodržuje. Jenže když se podíváš na jeho profi práce, u kterých už není prostor pro to říct, že to byl záměr, tak najednou třeba vidíš, že fotí obličej a neostří na oko. U portrétu v 90 procentech ostříš na oko… pokud teda nepotřebuješ zrovna zvýraznit krásný nos. Jestli nedokáže ani toto, nebo na to kašle, tak to prostě podle mě není ok.

Nebo třeba borec fotil akci, na které jsem byl… Byla to velká párty se spoustou světel, nádherné UV barvy, fire show, různé perfomance. Borec z toho udělal 50 černobílých, rozmazaných fotek jako že to má být obrovský art, ale nepoznáš tam ani obličeje lidí, ani co se tam dělo. Navíc si myslím, že fotku musíš vytvořit, jít si pro záběr a né jenom ze 180 cm cvakat. Jako třeba teď… Můžu tě vyfotit odsud a na fotce budeš jen sedící, nebo můžu přijít blíž, do záběru přidat i tvou pracovní desku stolu a už nejsi jen sedící, ale už jsi sedící, píšící, přemýšlící. Toto mě na focení taky moc baví. Nebo když fotíš koncert, tak fotek z pod pódia bude mít každý asi spoustu, ale fotek třeba z pohledu zpěváka těch tolik nebude a od toho máš VIP, né pro to, aby ses dostal zadarmo na koncert. Musíš u focení přemýšlet, ne jen vyfoti to, co viděli všichni.To sice taky, ale musíš tam i něco dát ze sebe.

Jak dlouho ses učil fotit?

S analogem to bylo úplně jiné, než dnes s digitálem. Hlavně se toto nedá srovnávat. Jsou to dvě různé technologie. Film tehdy stál kolem dvou set korun, měl 36 snímků a vyvolání stálo kolem tří set. Takže si za jeden film dal pětikilo, ale protože jsi se učil a neuměl jsi to, tak ti vyšly dvě tři dobré fotky. Takže obrovský odpad. Na druhou stranu právě to tě pak učilo. Hodně jsi přemýšlel nad tím, jestli to vyfotíš, jestli to máš dobře vše nastavené. Musel jsi si zapisovat, kde jsi jakou fotku fotil, jaké byly světelné podmínky, jak jsi měl nastavený foťák, jaké bylo počasí. Až když jsi to vyvolal, tak jsi zjistil, co bylo špatně. Bylo to tehdy dlouhé učení.

Kdy ses dostal k digitální fotografii?

Někdy kolem roku 2000 jsme se jeli podívat na jeden veletrh o fotografii a videu. Představovali digitální zrcadlovku za milion, která měla myslím že 1 až 2 megapixely. Byl to jeden z prvních digitálních foťáků, co vypadal jako normální zrcadlovka a dal se dobře chytnout do ruky. Stál tam uprostřed na stativu a kolem něj byl desetimetrový kruh z pásek, kam se nesmělo. Ty jsi chodil kolem něj a prohlížel si ho.

Tehdy digitální snímání začínalo. Potom jsem někde četl historku, že dva tři kousky toho foťáku se ještě ten rok prodali a dostali se k lidem, co si je mohli dovolit a zužitkovat je. Vtipné na tom bylo, jak šel vývoj obrovskou rychlostí. Za dva a půl roku od toho už byly běžné pětimegapixelové foťáky do ruky a každý druhý je měl v kapse… Zatímco tihle pořád spláceli ten první. Myslím, že focení o technice moc není.

Můj první digitál jsem si koupil v roce 2006 nebo 7. Tehdy jsem kvůli tomu přestal kouřit. Startky stály čtyřicet a já zvládnul krabičku denně. Tak jsem si spočítal, že budu mít rázem o dva tisíce měsíčně víc a tak jsem hned druhý den šel do elektra a koupil jsem si Canon EOS 400D. Bylo to rychlé.

V té euforii jsem s ním doběhl domů, nadšený, že můžu fotit, ale vůbec mě třeba nenapadlo, že vlastně potřebuji paměťovou kartu, která nebyla v balení. Takže jsem se doma vytočil a běžel zpátky do obchodu, kde jsem si koupil 1GB velkou kartu za asi 2500,-. Říkal jsem si, že umím fotit na analog, ale zjistil jsem, že digitál je úplně něco jiného. Že ISO funguje jinak, že to je celkově JINAK. Věděl jsem, že 250 tinu udržím v pohybu, 30 když přestanu dýchat, 15 tinu když se opřu jednou rukou a třeba 10 když se opřu zády a ještě přestanu dýchat. Ale focení na snímač bylo úplně jiné, než na kinofilm, takže jsem se potom půl roku znovu učil fotit. Naštěstí bylo všechno na internetu a nemusel jsi draze vyvolávat film, aby jsi zjistil, co jsi udělal špatně.

A na co fotíš dnes?

Teď mám druhý foťák Canon 50D – a objektivy z řady L. Jen bych potřeboval světelnější objektivy, abych nemusel třeba tolik používat blesk. A samozřejmě se moc těším, až našetřím na první full frame (snímač velikosti kinofilmového políčka).

Canon vs. Nikon?

Mám Canon, protože jsem u něj začal a tehdy měli kvalitnější objektivy. To bylo všeobecně známé. Dneska to už Nikon dohnal a je to dobře, že se tyhle dvě firmy navzájem hecují. Díky tomu jde vývoj tak rychle dopředu. Dnes bych se pro značku rozhodoval podle toho, co mají lidé kolem mě, abych s nimi mohl navzájem spolupracovat a třeba si půjčovat objektivy.

Co nové technologie? Lákají tě?

Líbí se mi wifi ve foťáku. Když třeba sedíme spolu po akci, kterou jsem ti fotil, tak si můžeme rovnou vybrat fotky a já ti je zrovna pošlu. Nemusím jít kvůli tomu domů, přetahovat to a teprve ti je posílat.

Jak moc upravuješ fotky?

Základní úprava, doostření, saturace popřípadě vyvážení bílé, v podstatě moc ne. Ale chtěl bych se naučit ve photoshopu, protože mě to občas omezuje v práci, když musím čekat na správné počasí, nebo když si něčeho nevšimneš při samotném focení a potřeboval bys to zaretušovat.

Na svých stránkách máš fotky hlavně ze Zlína… Co jiného fotíš?

Pořád je něco. Fotit se dá neustále. Ženy jsou těhotné, tak chtějí tento vyjímečný stav zaznamenat, když se to narodí tak chtějí zase vyfotit dítě v peřinkách. Tyhle věci, které fotím na zakázku, ale nedávám moc na Facebook, připadá mi to hodně osobní. Jinak samozřejmě fotím různé akce, sport, makro mě samozřejmě moc baví a taky svatby. Svatba je podle mě jedna z nejtěžších, ale také nejzajímavějších věcí na focení. Pro fotografy je to jedna z největších zkušeností a výzev. Ti fotografové, kteří nefotí svatby, se toho hlavně myslím bojí. Na svatbě prostě nemůžeš udělat chybu. U svatby se mísí reportáž, portrét, stylizovaná fotka. Když fotíš například modelku, vždycky můžeš říct: „znovu“, ale u svatby, nebo porodu to prostě nejde.

Navíc dřív, ještě za analogu stačilo ze svatby odevzdat 20 – 30 fotek, dnes by to novomanželům určitě nestačilo.

Co je tedy nejjednodušší na vyfocení, když svatba je nejtěžší?

Děti, štěňata a mláďata vůbec. Ti jsou vždycky pěkní, roztomilí a je úplně jedno, jak je nafotíš,skoro vždy to bude pěkné.

Tvůj kalendář Magický Zlín získal ocenění v soutěži Kalendář roku 2014, ve které porazil sedmdesát dalších z celého Česka a Slovenska. Budeš v tvorbě kalendářů pokračovat i příští roky?

Určitě. Měl jsem velkou radost, že kalendář zabodoval. Magický Zlín už dělám třetí rok. Po zkušenostech z předchozích ročníků jsem se poučil z chyb a spolu se studiem Rotate jsme vytvořili kalendář barevnější, větší, levnější a tudíž i víc mainstreamový. Chtěli jsme, aby visel na co nejvíce zdech zlíňanů. Navíc příští rok přibude ke kalendáři jedno malé-velké překvapení. Napadlo mě to, když jsme letošní kalendáře roznášeli po knihkupectvích a prodejních místech a viděl jsem, jakou památku na Zlín si můžete ze odtud odvézt, popřípadě poslat. Tady je už asi jasné, čeho se to překvapení bude týkat. Bude to kvalitní, moc krásná věc, která myslím potěší hodně lidí, a kterou si Zlín po dlouhé době určitě zaslouží.

Co ještě chystáš?

Pár dalších věcí týkajících se nejenom Zlína. Chystám taky pár výstav. Můžu třeba už prozradit, že jsme se domluvili na termínu mé výstavy v Café Klášter v Napajedlích. Výstava bude zahájena cca v půli června. (Určitě vám to včas připomeneme i na ZlínPlus. pozn. red.)

Facebook a fotografové?

Myslíš takové to „Jméno – Photography“. Nejdřív jich bylo strašně moc. Připadalo mi, že u některých hned s koupí zrcadlovky vznikla ta pomlčka photography, ale spousta časem zjistí, že mít foťák není všechno. Musíš se pořád něco učit a k tomu „photography“ se musíš dopracovat. Nakonec buď sami odpadnou, nebo vydrží, vypracují se a budou dobří a nejlepší. Takže to moc neřeším a snažím se sledovat a učit se od těch lepších.

Jak se díváš na World Press Photo?

Je to paráda. Každoročně ho sleduji a těším se vždy na další ročník. World Press Photo mělo jiný glanc, když se ještě fotilo jen na analog. Všichni, kdo tam fotili, byli ultra profíci, kteří uměli perfektně exponovat a ještě uměli přemýšlet dál. Dneska je to jiné WPF. Dnes fotí moc lidí a tím pádem vznikne větší množtví fotek a nemusí to být zrovna profesionál , který třeba jediný vyfotí situaci, kdy někdo zachraňuje velrybu uvízlou na mělčině a on zmáčkne spoušť zrovna, když ji dostanou do moře a ona ploutví pohladí mládě, které na ni čekalo opodál v moři. Nemusí to být dobře vyfocené, ale vzbuzuje to veliké emoce.

Co ta častá námitka, že fotograf nezasáhne do dění, jen ho zdokumentuje?

U tohohle je důležité zvládnout danou situaci, tlak okolí a čisté svědomí, že jsi udělal maximum, co jsi mohl v dané situaci udělat. Stojíš nad díťetem, které umírá hlady. Bohužel mu už nemůžeš pomoci, vodu jsi mu podal a nedokáže se už ani napít. Udělal jsi maximum, ale víc už pomoct nedokážeš. Když jsi ale profesionál, tak to aspoň vyfotíš, i když je to sebekrutější. Tím, že to potom ukážeš světu, se může pohnout víc věcí k lepšímu. Zároveň je potřeba mít velkou pokoru a odvahu k tomu, abys něco takového dal ven, protože je možné, že se na tebe sesune vlna kritiky. „Jak to, že jsi ho nezachránil? Co máš vůbec za etiku, že vytáhneš foťák, když před tebou umírá dítě? Jak můžeš vůbec přemýšlet nad kompozicí, když ti tam umírá dítě? … “ Ale nikdo neví, že ty už jsi udělal předtím všechno, co šlo a ta fotka byla to poslední, co jsi mohl udělat. Lidé, kteří to pak kritizují, neznají souvislosti.

Občas musím přemýšlet, jestli zveřejnit fotku, kterou jsem ten den vyfotil jen proto, že to zrovna není vhodné. Třeba nedávno se mi toto stalo, vyfotil jsem kanál posypaný růžovými květy, ale bylo to ten den, co umřela I. Bartošová. Najednou to nešlo zveřejnit, protože toho úmrtí bylo všude plno, připadalo mi to nedůstojné se do ho zapojovat s fotkou, která by krásně zobrazila bulvár v jeho podobě. Vypadá sice pěkně, ale vnitřek vždycky smrdí. Bulvár je taky důležitý. Platí, že kdo si hraje, nezlobí. A tady můžeme doplnit, kdo si čte, nezlobí. Ale nic proti tomu nemám, ať si každý píše, co chce. Naštěstí se máme u nás v republice tak dobře, že si můžeme psát, co chceme a žít svobodně tak, jako nikdy předtím… Tu fotku s kanálem jsem nakonec tehdy ven nedal, protože by to hned někdo mohl spojit s tou tragédií. Jen se mi to líbilo, tak jsem to vyfotil…

Co focení na telefon?

Paráda. Rozhodně bych tomu nedával zatím nějak velkou hodnotu, ale budoucnost to má velikou. Jsou věci, které zrcadlovkou nevyfotíš, než ji vytáhneš, nastavíš, přitahuje pozornost… S telefonem se dostaneš na místa, kam s velkým foťákem ne. Navíc ho máš pořád v ruce. I foťáky na telefonech budou pořád lepší, ale rozhodně bych z toho zatím nedělal obor na škole fotografie.

A ty máš vystudovanou fotografii?

Přímo fotografii ne. Na filmové škole jsme ale měli základy i fotografie i filmové kamery. Já tam vystudoval výtvarníka scény.

A ještě mi prosím vysvětli, co znamená JSF ABB, jak se normálně podepisuješ?

Toto vzniklo nějak samo. Jmenuji se Josef (JSF) a na pozdrav „dobrý den“ jsem často odpovídal „ABy Byl“ a to je vlastně ono. V občance mám napsané Josef Řezníček.

Díky za rozhovor…

Taky děkuju, ať se moc daří vašemu magazínu, čtenářům přeju vždy krásný a hlavně barevný den … a aby byl! … 🙂

ico_facebook

Autor: Michael Petr

Poslat Tisknout

Komentáře

Posíláte doporučení na článek: Jsf Abb

[contact-form-7 id="37" title="Poslat emailem"]

Nahoru