Z deníku Hadrpichny – 10. díl – Venku řádí léto

Venku řádí léto a dveře mé hadrpichňácké dílničky zůstávají zavřené, venku je pořád co dělat. Koupačky, opalovačky, grilovačky a vysedávání na zahrádkách. Přichází čas na hadrpichňáckou pohádku od mojí kamarádky Zuzky Nekudové. A po pohádce už si všichni užívejme sluníčka!

Každá správná pohádka musí začínat stejně… Žila, byla…Takže…

Žila, byla jednou jedna holčička a jmenovala se Samarka. Ona se vlastně tak úplně Samarka nejmenovala, jmenovala se Martinka, ale Samarka se k ní hodilo líp. No a ta Samarka nejen, že byla moc hezká a hodná, ona byla taky trochu čarodějka. Ne čarodejnice, to jsou zlé a ošklivé paní, s bradavicí na nose, které jedí Jeníčky a Mařenky a nebo jiné děti, ale čarodějka. To, pokud nevíte, jsou paní, které jsou krásné a hodné a dělají jenom pěkné věci. No, tak ona byla taky taková. Uměla totiž dělat kouzla. Ne takové “čáry máry” kouzla, ale kouzelné věci. Ale jaké to byly věci? A co všechno uměla? A jak to, že to vlastně uměla? To musíme začít od začátku. Tak se pohodlně posaďte a poslouchejte, jak to bylo…

Samarka už nebyla až tak malá holčička. Dokonce by se dalo i říct, že to byla a pořád je, velká holka. Bydlela s Vicooolem v jednom malém domečku. Byl to tak malý domeček, že to byl vlastně půldomeček. Jenže ne vždy tam bydleli samotní. Jeden čas s nimi bydlela Samarčina maminka. Ta se ale jednoho dne rozhodla, že se odstěhuje a Samarce najednou zůstal jeden pokojíček volný. Netrvalo dlouho a rozhodla se, že si v něm zřídí šicí dílničku. Byla totiž velice šikovná švadlenka.

Začalo velké stěhování. Kousek od domečku měla svůj malý ateliérek, ale nechtělo se jí tam pořád chodit, protože jak už jsem říkala, byla moc hodná a šikovná, ale jak už to tak někdy bývá, někdy i trošičku líná. No a v tom ateliérku měla velkou spoustu věcí. Časopisy, látky, šicí stroje, nitě, nůžky a mimo jiné i jehly. Řeknete si, že jehly jsou přece naprosto obyčejné věci, to má doma každý, ale na jedné z nich bylo něco zvláštního.

Jak to tak Samarka balila všechno do krabic, připadla jí jedna jehla něčím jiná. Nevěděla čím, protože byla úplně stejná jako všechny ostatní. Malé očko, stříbrná a velmi, velmi ostrá. No prostě normální jehla. Samarce se ale zdálo, jako kdyby jehla potichounku zpívala. Nebyla to žádná známá písnička, spíš jenom takové švitoření. Jako kdyby v šicím stroji seděl ptáček. Bylo to zvláštní, protože Samarka ani nevěděla, že tam takovou jehlu má a netušila, kde se tam mohla vzít. Moc se nad tím nepozastavovala, zapíchla jehlu to sovičkové látky, strčila do kabelky, a protože byla občas roztržitá, v tu ránu na ni zapomněla.

Týdny utíkaly, Samarka si přestěhovala všechny věci a uklidila je na jejich nové místo. Vicoool jí pomohl udělat nový, krásný pracovní stůl a dílnička byla připravená. Jednou večer se rozhodla, že si konečně ušije polštářky, na které měla už dlouho koupenou látku. Poslala Vicooola na šipky a zalezla si do dílničky. Nastříhala látku, nažhavila šicí stroj… hrrrk… hrk… a je hotovo. Paráda, ale tady by to chtělo přidat mašličku… a na tento zase knoflíček… Samarka se zamyslela a rozhodla se, že to zvládne ručně. Vydala se do uklizené skříně a hledala všechno potřebné. Mašličku, knoflík i nit našla hned, ale jehlu nemohla najít žádnou. To už se tak někdy stává, když si všechno uklidíte. Sedla si a přemýšlela, kam je jen mohla dát. A najednou to uslyšela zase. Jehlová písnička. V tu ránu si vzpomněla na jehlu v kabelce. Vyskočila a rozběhla se pro ni. Byla tam a jehla jako by jí sama skočila do ruky. Rychle se dala do šití, aby stihla polštářky dokončit, než se Vicoool vrátí. Když přišívala mašličky a knoflíčky v hlavě se jí pořád honila jedna a tatáž myšlenka… ”Moc bych si přála, aby se nám na těch polštářcích zdály jenom krásné sny.” Šlo jí to krásně od ruky. Jehlička zpívala čím dál víc nahlas, ale Samarka už si toho vůbec nevšímala. Jen co došila poslední steh, klaply dveře a Vicoool se vrátil domů. Samarka popadla polštářky do náručí a utíkala se pochlubit, jaká je šikovná švadlenka.

Ráno se probudila báječně odpočatá a s perfektní náladou. Zdál se jí nádherný sen. Byl plný sluníčka, kytiček, zvířátek a krásných ptáčků, kteří zpívali jehličkovou písničku. U snídaně to vykládala Vicooolovi a ten se na ni usmál od ucha k uchu a hned začal vykládat “taky se mi zdál krásný sen. Jel jsem na kole, bylo krásně a najednou se přede mnou objevilo to nejlepší kolohřiště, jaké jsem kdy viděl. Tak parádně jsem si dlouho nezajezdil. Jenom mě překvapilo, jaké to kolo vydávalo zvuky. To byla asi ta jehličková písnička.” Po snídani si šli každý po svojí práci a na to, co se jim v noci zdálo, už vůbec nemysleli. Dny utíkaly a dveře do Samarčiny dílničky zůstávaly zavřené.

Až jednoho dne…

Bylo škaredé počasí, pršelo a sluníčko se schovávalo za mraky. Samarka se zrovna vrátila od kamarádky Markétky a její malé dcerušky Věrušky, která byla moc nešťastná, protože si nemohla jít hrát ven a užívat si sluníčka. Samarka přemýšlela, jak by Věrušce aspoň trochu udělala radost. Otevřela dveře do dílničky a do oka jí padla krásná, sluníčkově žlutá látka. “Ušiju z ní Věrušce vestičku.” zajásala. “Bude mít kousek sluníčka i když bude škaredě.” a už držela v ruce nůžky a stříhala látku… hrrrk… hrk… a vestička byla hotová. Udělala dírky, vzala zpívací jehličku a začala přišívat knoflíčky a v hlavě se jí zase honila pořád stejná myšlenka “Kdyby tak pořád svítilo sluníčko.” Jehlička zazpívala svoji písničku a bylo hotovo.

Druhý den bylo pořád škaredě, a tak odnesla vestičku Věrušce. Věruška byla nadšená “Tetóóó, ta je ale krásná” skákala po pokoji a hned si vestičku oblékala. A co se nestalo… jenom co zapnula poslední knoflík, venku jako zázrakem vysvitlo sluníčko. Věruška celá nadšená vykřikla “Svítí, svítí… jdeme ven” a už běžela do pokojíčku pro bábovky a utíkala ke dveřím. Najednou se ale zarazila, zatvářila se velmi, velmi vážně a řekla mamince: “Mami, ale vestičku necháme doma, abych si ji nezašpinila, víš.” Maminka jí vestičku sundala a sluníčko bylo rázem pryč. Věruška posmutněla. Samarka se zamyslela. “To je zvláštní, vždycky když si něco moc přeju, a šiju při tom zpívající jehlou, tak se to splní…”, pomyslela si. Zkusila Věrušce vestičku obléct znovu, a opravdu. Sluníčko vysvitlo znovu. Samarka se usmála a už se jí v hlavě rojily nápady, co všechno tou zvláštní jehlou ušije.

Dlouho nad tím přemýšlela, jak je to vůbec možné, a kde se ta jehlička vzala, ale na nic nepřišla. Rozhodla se ale, že o tom nikomu neřekne. Bude to její tajemství. Co kdyby náhodou jehlička přestala fungovat.

Od té doby Samarka všechny dárky vyráběla. Šila trička, trenky, šaty, saka… prostě cokoli, na co si kdo vzpomněl, ale nikdy nezapomněla přišít nějakou maličkost kouzelnou jehličkou.

A zazvonil zvonec a pohádky je konec. Já zavírám dveře své šicí dílničky a jdu si užívat sluníčka a až budou venku plískanice, určitě se tady zase potkáme!!

Autor: Martina Adamcová