Vernisáž Lucie Urbanové

Je středa. 25. června něco málo po 18h.

Vcházím do baru Loft pod Archou blízko náměstí. Vcházím tam a těším se.

Dnes má výstavu fotografií jedna z nejzajímavějších mladých fotografek Zlína.

Již třetí. V tak mladém věku.

Ona dívka se jmenuje Lucie Urbanová.

Oné výstavě dala název URBANISTYCZNE FOTOGRAF.

Scházím ze schodů a jsem jemně rozechvěn. Mnoho jejích fotek mi často udělalo radost. Hodně jejích fotek mě zasáhlo tam někde v nehmatatelném vlastním jsoucnu. Několik jejích fotek mě dokonce v tom zásahu přesáhlo. Už pár let se obdivuji jejímu nadání. Je štěstí v životě potkat talent, díky kterému má možnost člověk setkat se s krásou a vzácným naplněním. Je velké štěstí potkat se s Lucií. A říkám to v plném vědomí celé jedné generace, která nás dělí.

foto: Šárka Michalíková

foto: Šárka Michalíková

 

Její tvorba se objevila před lety v líhni několika dalších mladých fotografů, kteří začali svět i sebe objevovat skrze hledáček fotoaparátu. Několik z nich bezesporu začalo fotit z přetlaku svého vlastního dospívání a uchopení svých větších životních vněmů – ať již v smutku, melancholii či radostném výkřiku. Vždyť co je nejhezčí a nejkomplikovanější zároveň, než opouštět krůček po krůčku ten bezpečný bezstarostný svět dětství a vstupovat do tajemných, vábných, nejistých oparů dospělosti? Jiní z nich fotili jen v touze upozornit na sebe v mladém exhibicionismu. A další fotili proto, že fotili jiní. Proč si to nepřiznat. Byla to tehdy fotografická mánie. Jako by si všichni mladí řekli, kdo nefotí – nežije. Oni v tom mladém věku ještě moc nevěděli, že musí žít, aby právě mohli fotit. A už vůbec netušili, že dar uměleckého nadání není dán každému. Múzy prostě nemůžou líbat kohokoliv, přestaly by být Múzami a staly by se pouho pouhými děvkami.

Ovšem Lucie políbena byla. Věřím, že ano. Dlouho jsem ji sledoval ve strachu, jestli její práce nejsou věcí náhody. Moc jsem si přál, aby ne. Aby ten umělecký posun byl znát. Aby neztratila dar křehkého vidění i tam, kde ostatní jsou slepí. Aby se skrze fotku nepřestala chtít vyjádřit ona sama. Aby se nebála zviditelnit. Aby to zviditelnění ustála a nesebralo jí to sílu, odvahu pracovat dál. Občas jsem nedýchal v obavě z té její umělecké cesty v hledání, kruhů a odboček. Umění, to neuchopitelné křehké „něco“ je totiž podivínsky zrádné ve všech svých směrech. Z jejích fotek je cesta však znát. Neztrácí se. A baví mě. Oslovuje. Oslňuje. Pohladí po duši, lze-li to tak říct. To její třetí oko. Vnímání. Magie okamžiku ukradnuté chvíle ubíhajícímu času. Je radostné, téměř v přímém procesu, sledovat tu tvůrčí tvorbu, kterou mě baví pozorovat jak u herců, režisérů, malířů, tak fotografů. Lucie roste, i přes ten mladý věk. Umělecky, lidsky ve všech svých úhlech, barvách, vůních zachyceného. A nebojí se konfrontovat. Se sebou samotnou. S jinými. Se světem. Nedokážu určit, co z toho je ta nejtěžší konfrontace pro ni. Jen vím, kolik to mnohdy stojí vnitřního klidu a pochyb. Ale všechno je možné pokud člověk opravdu chce. Pokud tomu věří. A pokud má dar schopnosti něco sdělovat. Nebojím se proto o ni. Dnes. Roste a dýchá krásně.

foto: Šárka Michalíková

foto: Šárka Michalíková

 

Scházím tedy z těch schodů, pozdravím se s několika svými oblíbenými, které vždy rád vidím a začnu se rozhlížet. Loft má téměř rodinou atmosféru. Nejen sestavou hostů, ale především vystavenými fotografiemi. Sedím naproti stěně, která jako by vypadla z pokojíku člověka, na jehož zdi v rámečcích visí jeho přátelé, rodina, zkrátka blízcí a milovaní. Brzy mě upoutají i fotky z cest, s náladou a omamnou vůní dálek. Kéž by tak člověk mohl do nich vstoupit a alespoň na malý okamžik v nich žít. To už hostů přibývá a Lucka nervózně pobíhá sem a tam. Pak najde sílu, a ona, křehká introvertka před davem bere mikrofon a rozechvělým hlasem si třetí, tentokrát velmi osobní, neboť především o ní, výstavu svou zahájí. A já jsem rád, že jsem u toho.

A Vy se určitě běžte podívat. Vystavovat bude v Loftu dva měsíce. Když budete pozorní, možná skrze fotky poznáte i Lucku. Anebo Vás jen pohled na její práci potěší či nadchne. Kdo ví. Myslím, že však stojí za to vidět.

Pěkně se mějte.

foto: Šárka Michalíková

foto: Šárka Michalíková

 

PS: Mezi hosty byl i velmi nenápadný, přesto nebo právě proto, světový rekordman v desetiboji, trojnásobný mistr světa Tomáš Dvořák.

PS2: Jsem rád a pyšný, že i já byl chvíli inspirací pro Lucii, a děkuji za ta setkání, i tu naši fotografickou trilogii před několika lety.

PS3: Rozhovor se samotnou Lucií Urbanovou si budete moci přečíst velmi brzy.

Autor: Petr Nýdrle