Přečteno: Virginia Woolfová

Virginia Woolf, ilustrace: Pavlína Jurasová

Její deníky byly svázány a vydány v nakladatelství Hogarth Press. Když jsem zjistila, že ji mají v mém oblíbeném knihkupectví, neváhala jsem. První zápis je z roku 1918 a poslední je datován pouze 4 dny před její smrtí. Není to deník, který by obsahoval sáhodlouhé každodenní zápisy. Autorka nepíše každý den, někdy je pauza dlouhá několik dní i týdnů. Popisuje svoji náladu, lidi se kterými se setkává. Jakožto uznávaná autorka i ona chce být chválená. Popisuje i své stavy. Chuť psát. Přemýšlení nad dalšími větami románu, či jestli název knihy je ten pravý.

Její otec byl známý literární redaktor a kritik a zakladatel Dictionary of National Biography. Podnětné prostředí pro svůj vývoj coby spisovatelka. Po otcově smrti se přestěhovala spolu se sourozenci do čtvrti Bloomsbury, kde se konala jednou týdně setkání „Bloomsbury Group“, kruh přátel nakladatelů, kritiků, spisovatelů vědců a filozofů.

V roce 1912 se vdala za literárního kritika Leonarda Woolfa. Její těžké deprese si vyžádaly opakované hospitalizace v nemocnici. Její stavy se ale spíše horšily. O pět let později kupují s manželem tiskařský stroj a zakládají nakladatelství Hogarth Press. Jak se dalo očekávat, Wirginia byla hlavní autorkou nakladatelství. Zde jí vychází spousta jejích děl. Jedno z nejznámějších je patrně Paní Dallowayová.

Květiny obstará sama, řekla paní Dallowayová…

Clarissa pořádá večírek. Všechno musí být dokonalé. Ale jak všichni víme, nikdy to není perfektní. Ikdyž se sebevíc snažíme, vždy nás něco překvapí. Jen tak mezi námi, jak mohly být zábavné britské večírky? Nemyslím si, že by se pařilo do brzkých ranních hodin. Snad jen kuchyně mohla být skvělá. Jelikož Clarrisa pocházela z vyšší střední vrstvy, jistě se na večírcích pohybovaly zajímavé osobnosti. Dovedu si představit, že v té době představoval takový večírek pro hostitelku vítané vzrušení. Spíše než na děj, je tu kladen důraz na emoce, subjektivním popisu situací. Jako by postavy vůbec nemluvily a jsou zaznamenány pouze jejich myšlenkové pochody.

Kdo je vlastně Clarissa? V knize ji popsal její dávný ctitel Peter Walsh: „Nebylo na ní nic malebného, nikdy neřekla nic obzvlášť chytrého; avšak byla tam, byla tam.“ Kdo je tato nepříliš hezká, nepřiliš chytrá, nepříliš vzdělaná žena? Možná až po přečtení vám dojde, že se vlastně jedná o zobrazení a zachycení jednoho červnového dne ženy, která se snaží působit šťastným a vyrovnaným dojmem, ale skutečnost je jiná. O totéž se také pokusil Marcel Proust v Hledání ztraceného času a Jamese Joyce v díle Odysseus. Popravdě, četli jste někdy Odyssea? Rozsahem připomíná Bibli, první věta vyjde na stránku a pochopení na hodiny. Paní Dallowayová (původně se ale měla kniha jmenovat Hodiny, podle zvuku z londýnských hodin známých jako Big Ben) je zábavnější, přirozenější a hlavně o hodně kratší.

Sama autorka ve svém Deníku ze zápisu z dne 19. června 1923 píše :

„U této knihy mám až příliš mnoho nápadů. Chci vylíčit život a smrt, duševní zdraví i šílenství; chci kritizovat společenský systém. Jde mi o ty nejintenzivnější okamžiky.

Díky románu Paní Dallowayová se Virginia představila jako přední autorka evropské avantgardy. Jako pravá spisovatelka i ona pochybovala o svém talentu. Do deníku si zapsala : „Ptám se sama sebe, jestli se mi tentokrát skutečně opravdu něco nepodařilo…“ s malým dodatkem „…no v porovnání s Proustem samozřejmě ne.“

Virginia Woolfová napsala kromě svých devíti románů řadu povídek, esejů, recenzí. Její deníky se vydaly ve vícero svazcích. 28. března 1941 již nechtěla svádět svůj boj s démony a ukončila svůj život dobrovolně ve vodách východoanglické řeky Ouse.

Dále mohu doporučit k přečtení:

K majáku, Orlando, Flush, Mezi akty, Vlny, Jákobův pokoj

Michael Cunningham:      Hodiny – v roce 1998 za ni obdržel Pulitzerovu cenu

K shlédnutí :      

• Paní Dallowayová (1997)
• Hodiny (2002)