Přečteno: Deník Anne Frankové

… „A přece, hledím-li k nebesům, myslím si, že se všecko zase obrátí k dobrému, že přestane i tato krutost, že se do řádu světa navrátí klid a mír.“     Deník Anne Frankové

Žijete si normální, obyčejný život dvanáctileté dívky. Chodíte do školy (která vás zase až tak moc nebaví), máte spoustu kamarádů, koníčků, každodenních povinností… Zdánlivě ničím se neodlišujete od ostatních, až na dvě „maličkosti“- je válka a místo brože musíte nosit žlutou šesticípou hvězdu, jako nějaký symbol hanby. A jak ji získáte? Stačí se hlásit k judaismu. Být Žid byla jistá vstupenka „do ráje“.

Anne Franková se narodila 12. června 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem v Německu. Zde pobývala až do svých čtyř let. Protože byli Židé, odešli (přesnější je, utekli) v roce 1933 do Holandska. Její otec se stal ředitelem nizozemské společnosti na výrobu marmelády Opekta. Kapitulace a vpád Německa zahájil špatné časy a pro Židy začala bída. Jeden nesmyslný zákon stíhal druhý… Židé musí nosit židovskou hvězdu, Židé nesmějí jezdit tramvají, autem, nesmějí do divadla, kina, smějí nakupovat jen od 15 do 17 hodin atd…

Ke svým třináctým narozeninám dostala Anne zápisník, který ji posloužil v těžkých dobách jako zpovědnice, imaginární kamarádka. Ostatně každý zápis začínala slovy Milá Kitty. Se stupňováním pronásledování a předvoláváním Židů se rodina rozhodla přesídlit do úkrytu, který rodiče připravovali zhruba rok. V den, kdy jejímu otci přišel předvolávací rozkaz, se rodina sbalila a přemístila do zadního traktu budovy firmy Opekta. V této izolaci strávili více než dva roky. Anne, její matka, otec a její starší sestra Margot. Později se k nim připojila rodina van Daanových a jeden židovský zubař. Celkem se tedy v úkrytu schovávalo 8 lidí.

Pro mě by bylo nepředstavitelné, sdílet pár malých místností s dalšími sedmi lidmi. Více než dva roky nevyjít ven, netrávit čas s kamarády a pořád vidět jenom těch sedm stejných tváří. Nemít ani malý kousek soukromí. Žít v neustálém strachu s odhalení, přemítání nad tím, co se děje s mými příbuznými a podle zpráv z rádií to určitě není nic pěkného. Může se člověk v takové situaci radovat, když ví, že venku je transportováno tolik nevinných lidí do koncentračních táborů? Jak se nezbláznit, nehodit ručník do ringu a neztratit sílu do života? Co nás všechny donutí každé ráno vstát? Budík to rozhodně není. Je to víra? Vůle? Naděje?

Z deníku můžeme vyčíst a sledovat, jak se z trochu rozmazlené, hlučné, hádavé a sebestředné Anne, stává vyspělejší, rozvážnější a cílevědomá mladá dáma, která se po konci války chce stát spisovatelkou a deník jí má posloužit jako podklad pro knihu. Anne v něm popisuje všechno. Prvotní úleva, že jsou v úkrytu, že jsou „zachráněni“. Časté hádky, pocit odcizení od matky i své sestry. Pochopení situace, že nemůže dávat své city najevo a že pro všechny i pro ni je lepší se lehce přetvařovat. Sžíravá touha vyjít ven, o nic se nestarat, mít někoho na blízku, opřít se o něj. Částečnou oporu a sblížení nacházela s Petrem, synem van Daanových. V posledním zápise je optimistická, co se týče vývoje války. I čtenář, který s ní a jejími spoluobyvateli sdílel jejich pocity a zážitky přes dva roky, je přesvědčen, že to musí dopadnout dobře. Opak je ale pravdou. Poslední záznam je datován 1. srpna 1944. Dne 4. srpna se všechno pokazilo. Do zadního traktu vtrhlo gestapo, všechny zatklo a odvezlo do německých a holandských koncentračních táborů. Jediný kdo přežil a zasloužil se o to, že si dnes můžeme jejich osud přečíst, je Annin otec.

 

Anna zemřela v koncentračním táboře Bergen-Belsenu dva měsíce před osvobozením Holandska. Přesné datum její smrti není dodnes možné určit, ale pravděpodobně to byl březen roku 1945.

I když je doba jak chce zlá, buďme rádi, že není válka.

Autor: Pavlína Jurasová