Osobnost: Kateřina Liďáková

Bylo to před několika lety. Dodo Gombár byl uměleckým šéfem Městského divadla Zlín, Petra Hřebíčková se proháněla po zlínských prknech a možná ani nesnila o tom, že jednou bude mít Thálii a angažmá v Praze. Tenkrát byla pro mě velká radost chodit do divadla a unášet se světem snů, imaginace, příběhů, emocí a lásek, překračujíc často hranice průměru s hlavou tak trochu v oblacích a s nohama malinko v podprahovosti. Ne, že by se to nyní nedělo. Žítkovské Bohyně, Kabaret Astragal, Tracyho tygr… Jen, to tenkrát víc bylo o stejné krevní skupině. Pro mě. A pak, byl jsem mladší, větší „Bohém“ a tudíž u všeho. Sedím si takhle v divadelním klubu (tenkrát) po premiéře Fausta, malinko nazloben – že ten Dodo víc podlehl svému intelektu, než živelné živočišnosti, popíjel jsem víno, tvářil se nejistě (jak já se těch divadelníků v jejich terotériu bojím!) a povídal si s nadanou scénografkou Hankou Knotkovou. Když tu náhle, k našemu stolu přistála. Jako blesk z nebe! Jako JOJO! Jako „třeštiprdlo“ bláznivé! KATEŘINA LIĎÁKOVÁ. Zakřenila se tím svým tehdejším úsměvem bezelstného mládí a rovnou se přidrzle zeptala, jak se nám líbila. Řekl jsem, že mám k jejímu výkonu výhrady, ať si to tedy raději rozmyslí, vždyť má po premiéře, a jde zase korzovat. Upřeně se na mě podívala a šla. Výčitkou jsem zavalil Hanku: „Proč?!!!“ „Je nadaná. Bude se ti líbit. A většinou se obklopuješ především nadanými lidmi“, usmála se na mě. Zalapal jsem po dechu. „To vůbec není pravda, že si vybírám přátele jen mezi nadanými!!!“ Hanka na oko zvážněla: „Chceš tím říct, že podle tebe nejsem nadaná?“ V té chvíli k nám přistála Katka podruhé. „Nebojím se. Tak do toho.“

Paměť je křehká, ale myslím, že tak jsme se nějak tehdy seznámili. A Katka se snad na mě za ten úvod nebude zlobit, protože dodnes jsem za ta setkání, tehdy i kdykoli později, moc rád. Troufám si říct, že patří mezi mé nejbližší přátele. Nikdy se v tom přátelství nebojí. Být upřímná. Zeptat se, i kdyby odpověď měla být nepříjemná pro mě nebo pro ni. Jedná vždy na rovinu, bez omáček a zbytečností. V tom našem přátelství. S obrovským smyslem pro humor. A je radostné ji sledovat na jevišti. Nezkrotný živel. Plný hravosti, zranitelnosti, drzosti, pracovitosti, spontánní přímosti. Nezkrotná. Malinko jako ta Líza z My Fair Lady. Na divadle i v soukromí. Zažil jsem ji smutnou, plnou smíchu, plakající, hravou, nikdy ale vzdávající se. I přes svatbu, rozvod, novou lásku, řeči zlých lidí, že přes muže dělá kariéru (Ve Zlíně? Jak úsměvně absurdní je ta česká zamindrákovaná zloba). Přesto pořád svá. S hlavou vztyčenou. I v současné době jako máma malého Františka.

Také z ní velmi rychle rostla výrazná herečka, především pod Gombárovým vedením. To bývala nepřehlédnutelná, v několika případech dech beroucí. Sama mi o spolupráci s Dodem Gombárem řekla: „Dodo mě nejdříve považoval za Malou Drzou Červenou. To přesvědčení mu zůstalo, ale… On mě hodně formoval. To si musím přiznat a jsem za to samozřejmě ráda. Dodo… to je celá kapitola. Jemu jsem od začátku absolutně uvěřila. To je základ. Já ho dokonce beru jako takového svého až životního filozofa, kterého tak ráda poslouchám, víš? Mě baví, jak smýšlí o životě, o divadle, o umění, o práci v té profesionální rovině. Líbí se mi a zbožňuji na něm, jakou má v sobě přirozenou autoritu a za tou bych já šla úplně kamkoliv. Líbí se mi takoví lidé, kteří jsou pevní a zároveň velmi skromní. Byl to taky Dodo, který mi řekl jednu krásnou větu, že jsem takový živel, kůň, který běží a pádí… hlavně ať si nikdo nedovolí mě chtít zkrotit. A muž, se kterým budu žít, když tohle pochopí, tak já ho budu milovat. Budu mu plodit děti. Budu šťastná, ale nikdy mi nesmí chtít nasadit tu ohlávku. To je definice, která je úplně přesná. To je známka toho, že mě ten člověk jistým způsobem zná. A je s ním neskonalá sranda.“ A ať se na mě dnešní mladí umělci nezlobí, ale tenkrát ve Zlíně byla v té mladé ženské generaci silná trojice. Bačíková, Hřebíčková, Liďáková. Neztratily se! Pro mě ne. A díky Bohu se občas potkaly na jevišti i ony. Např. herecké partnerství Bačíkové s Liďákovou považuji za absolutně tvůrčí a zázračné, především v režiích neskutečně nadané Anny Petrželkové. Myslím si, že ta hned po Dodovi, utvářela její herecké vnímání. Je šťastné pro herce mít svého režiséra. Je štěstí pro herce, chce-li s ním pracovat, Gombár nebo Petrželková. A jsem rád, že s Aničkou se potkala právě na Malé scéně. „Když jsem ji poprvé viděla na čtené Nebezpečných vztahů, Anička byla na 103% Retro Diva, měla černo-bílou kombinaci, baleríny, tu svou obrovskou černou hřívu, ještě neostříhanou, pořád si něco kousala, byla zanícená a hrozně jí bavilo přicházet na věci. Neustále opakovala, jak ona byla po té bratislavské škole: „Aha, čiže toto… akože toto… čiže…“ Neustále používala čiže a já jsem si říkala: „Ježíš, ona je strašně silná, sebevědomá, úplně přesně zformovaná v tak mladém věku! Už teď?!“ Já jsem si hrozně přála být v něčem jako ona. Ona měla na všechno názor. Ale úplně na všechno! Já nikdy tenhle pocit neměla. Ani dneska. Ale ona na všechno má názor. Přesně ví. Skvěle formuluje. Jako režisérka, při práci s hercem, naťukne, pošle indicii a hrozně si přeje, aby na to herec přišel sám. Ona mu to nechce naservírovat. To ji podle mě hrozně baví. A co taky umí perfektně, je herce sejmout. Získá představu o roli, té se drží a má pocit, že herec už tu představu také nabyl. Že už je to tam. Že už z toho nikdy nemůže vypadnout. A když se stane, že to ten herec nedá, tak mu to dá hodně sežrat. Ale připomínky říká úplně přesně. Já často slýchala v souvislosti s Valmontem: „Kdy ses do něho zamilovala?! Vždyť ty ses nezamilovala! Z čeho ses zbláznila?!!! Když tě tedy jako nic nepostihlo??!!! Z čeho ses tedy zbláznila?!!!“ Dokáže moc dobře vidět, že herec není uvnitř, není tam. A hrozně jí to pak mrzí. Podle mě je vyznavačkou herectví „až na dřeň“. Bytostného. Existencionálního. Já zbožňuji její rukopis. Její inscenace mě baví, provokují, dojímají, neskonale. A taková je i Anička.“

Kateřina se vždy snažila být přítelem. Přítomným přítelem. Pro mě. V dobách, kdy se dýchalo lehce. V dobách, kdy k nádechu zdálo se být dál, než k výdechu. Proto mám radost, že svolila si jen tak povídat. Snad i trochu z toho setkání dokážu přenést pro vás. Moc bych si to přál.

Jaké bylo vyrůstat v horách, ještě k tomu na Hamrech?
Přilnout člověk může ke kterémukoliv místu, kde vyrůstá. Já jsem měla a mám k Hamrům velmi silný vztah. Když to zjednoduším – absolutní stav svobody a volnosti, který vychází z toho prostředí, se mi tak nějak vryl do těla i do krve a do dneška ten pocit svobody potřebuji. Původní Staré Hamry byla velká vesnice, kterou vedla železnice, s hotely, kinem a vším možným. Po zaplavení centra přehradou Šancí zbyly jen okrajové části, což se stalo v 70. letech. To já si však nepamatuji. Jen vím, že ta vesnice měla úplně jiné gró, charakter. Dnes jsem přesvědčena, že kdyby se to nestalo, tak to bude jedno z největších turistických center. Svým způsobem jsem ráda, že to udělali, protože Hamry zůstaly neatakované lidmi.

Jsou lidé z kotárů jiní než lidé ve městech?
V něčem ano. Otázka však je, jestli to jsou pouze pozitivní věci? I přesto, že by každý chtěl slyšet – Ano, tam žijí jenom čistí lidé, upřímní… Někteří určitě. Ale jsou tam i tací, kteří z Hamer nevytáhnou nos. Tráví svůj den v hospodě, nebo se jen tak bezcílně potloukají. Stále je vidíš na tom samém místě. Což samozřejmě k vesnici patří. Jen… takto jsem je potkávala jako dítě, a když se tam vracím jako dospělá, vidím, že se nikam neposunuli. Jako by zakrněli. I mentálně. Ale je to vlastně normální. Na tom není nic zvláštního.

Řekni mi, může být tvá vnitřní síla, ta životodárnost, to že se jen tak „neposíráš“, může to být těmi horami?
(váhá) Může. Dodneška jsem nejšťastnější, když se ocitnu v lese. Nejlíp, když jsem tam úplně sama. Já jsem od dětství chodívala do lesa sama. Vzala jsem si psa a vyrazila. Často jsem potkávala vysokou. Kdo to zažil, ví, že to je zvláštní zážitek, potkat jelena na pár kroků… To jsou opravdu momenty, které tě úplně nabíjejí pocitem výjimečnosti ze setkání. Zároveň obrovským klidem. Těžko říct.

Měla jsi přísné rodiče? Mně vždy přijde, že lidé z těch kopců jsou drsnější…
Vzhledem k tomu, že jsem třetí v pořadí – děvče po dvou synech, tak na mě bylo pohlíženo jinak. Byl na mě jiný metr. Což mi kluci dost vyčítali (smích), říkali, že jsem rozmazlený fracek. Do jisté míry to asi byla pravda. Ne proto, že bych měla, na co bych si pomyslela. Naši mi dávali prostě právě tu volnost. Ve všem mě podporovali. Neměla jsem v ničem žádnou „stopku!“. Myslím si, že jsem toho nezneužívala. Bylo to příjemné. Nikdy mezi námi nebyla žádná velká řevnivost. Ale vždycky přijde nějaký problém, který je malinko náročnější, a to bylo moje dospívání. To byla Ostrava. To byl ten pocit, že najednou poznávám svět a puberta do toho… To bylo období, které bylo těžké.

Jak se holka pobíhající po lesích vlastně dostane k divadlu? Byla to nějaká potřeba? Přehršel energie?
Asi tak, jak říkáš. Mě formovali lidé z mého okolí. Já jsem svůj život od první třídy až do těch dvaceti, kdy jsem opouštěla Ostravu, spojovala s folklórním souborem. Je specifický v tom, že dělá hodně autentický folklór. Bez řazení do nějakých tvarů, útvarů a pozic. Hodně založený na ženském zpěvu. To bylo krásné. Ano. Co mám na to říct?… My jsme tancovaly bosé, ve džbánech opravdové víno (úsměv), žádnou vodu… Mě to zkrátka bavilo. Spousta lidí by nad folklórem ohrnula nos, ale tam byla úžasná společnost lidí, kteří tančí, zpívají… to má blízko k tomu hereckému projevu. Má. My jsme dokonce dělávali vystoupení, které měly nějaký příběh, děj. Určitě tam byl ten první podnět.

Říká se, že Ostrava je líheň talentů. Co ti dala v tom komplikovaném období dospívání? Vzpomínáš na to období ráda?
Strašně ráda. Odešla jsem v patnácti letech studovat. Ze začátku jsem tam jednoznačně musela působit jako zakřiknuté, nedomrlé štěně, které se brutálně rozkoukává. Vržená do velkého světa, do víru velkoměsta. Ale nebylo to tak, že jsem se někde choulila na intru a plakávala, to ne. Spíš si myslím, že mě pohltila až světským způsobem tamní společnost. Hodně jsem začala tu atmosféru nasávat. Já na Ostravu nedám dopustit v žádném případě. Co se týče osobností, které jsem tam potkala, ať už to byli moji pedagogové – Paní profesorka Gasnárková je dodneška členkou Národního divadla Moravskoslezského a pan profesor Jansa býval velmi významným režisérem i pedagogem…. Je velice důležité, aby člověk měl štěstí na pedagoga, který ho formuje od patnácti let. Přece jenom tam přijdeš jako tele a nevíš vůbec nic. Jenom se domníváš, že musíš být neskonale talentovaná a úžasná, že ses dostala na takovou školu. Je to úplná blbost, že? Protože to může být opravdu jenom náhoda. A kolik tvz. talentů zjistí během studia, že to byl jen nějaký výkřik do ticha, a že to tam není? Anebo naopak. Třeba já jsem vůbec nevěděla, co to herectví vlastně je? Vždyť já jsem nechodila ani do divadla. Proboha! Mně jen všichni říkali: „Ty jsi komediantka, ty běž k divadlu! Co s tebou jako?“ A já říkala: „No, tam aspoň není matika.“ Přitom, ne že bych matematiku neuměla. Jen mě prostě nebavilo sedět a učit se. Já jsem vlastně až tam zjistila, co to studium asi obnáší a do čeho jsem se dostala. A fascinovalo mě to. O to víc jsem byla šťastná. Protože jsem došla naplnění, aniž bych to věděla dopředu.

Velice brzy po škole ses dostala do Městského divadla Zlín a hned jsi měla štěstí. Začala jsi hrát krásné, velké role….
Udělala jsem konkurz. Dozvěděla jsem se o něm úplně náhodou. Vůbec můj život tady je náhoda. Ještě i dnes mám výbornou kamarádku, která tehdy spolupracovala s Dodem Gombárem. Zrovna inscenoval Huga Karase v Divadle Petra Bezruče. Kamarádka mi řekla: „Hele, on bude potřebovat nějakou herečku. Bude konkurz. Stává se novým uměleckým šéfem ve Zlíně a mně řekl, ať se nezlobím, že takový typ, jako jsem já, neshání! No, tak tam běž! Tak ti to jako říkám!“ To už musí být vážně kámoška, když mi to takhle řekla. A já jsem to udělala. Poslala jsem email, fotky a on mi napsal – Přijďte na konkurz. V ostravských divadlech jsem hostovala, ale nikdy jsem neměla angažmá. Už jsem byla po maturitě v pátém ročníku. Jen proto, že mě tzv. nikdo nechtěl. Já přitom strašně chtěla hrát. Ale strašně! A můj hlad po tom hraní byl takový, že jsem na ten konkurz byla úplně, jak to říct?, úplně nadržená! (smích) Takže cokoliv po mně chtěli, jsem udělala s takovou vervou, že si museli říkat: „Ta je nějaká podivně naspeedovaná, nebo co to v ní je?“ A vzali mě. Úplně cizí holku, kterou ani nikde neviděli, jak hraje. Mně bylo dvacet. A měla jsem opravdu veliké štěstí, že jsem zde začala hned hrát. Opravdu hrát! Měla jsem krásné role. Moje první sezóna byla vystavěná z Winnifred z Limonádového Joa, Kordélie v Králi Learovi a na konci sezóny jsem hrála Markétku ve Faustovi. V takovém duchu to i pokračovalo, a bylo to úžasné. Byl to pro mě úplně nástup snů.

Co tě vlastně tak zajímá na divadle, respektive na herectví?
Myslím si, že to souvisí s tím, že my – tahle ta specifická skupina lidí, což herci jsou – máme nějaké přetlaky v životě. Máme potřebu buď lidi opravdu bavit, způsobovat, že se lidé kolem smějí nebo opak, že se zamyslí. Je to hluboká potřeba někde uvnitř. A je to dvojí. Ano. Buď je to hodně kvůli těm lidem a tomu pocitu, co jim způsobuji, anebo je to kvůli mně. Co si já sobě způsobuji tím, že hraju. Nevím. Myslím, že u mě je to opravdu dvojí. Mě baví si povídat o pocitech, vztazích… já jsem hodně přecitlivělá, hodně senzitivní osoba a toto je způsob jisté terapie.

Katko, co je nejtěžší na herectví?
Nepodlehnout pocitu, že to máš „zmáknutý“… Nejhorší je, když ztratíš motivaci. Musíš zůstat neustále bystrý, živý, chtivý práce a hledat na tom pořád něco nového. Pořád být ve střehu. Někdy kolem sebe vídám pocity únavy, zpruzenosti a to já hrozně nerada vidím. Mě právě baví se obklopovat lidmi, kteří mají pocit, že se něco rodí, něco se formuje, že to vzniká. Mělo by to tak být. Mělo by to být normální. No ale… každá práce občas zevšední.

A jaké to je, být mámou?
Je to bezesporu ta největší a nejúžasnější věc v životě, ale jsem teprve na začátku. Jsou to obrovské zkoušky, které podstupuju. Dennodenně. Čtu jednu knihu a uvědomuji si, jak moc svým vlastním dětem nerozumíme. Ony evidentně velmi často vysílají signály jakési tísně anebo strachu a my vlastně chceme pouze to, aby to přestalo. Nemáme potřebu řešit příčinu. Vůbec nejdeme zpátky a nehledáme to. Je to pro nás příliš náročné. My hlavně chceme, aby to dítě přestalo křičet.

Jako, že jsme ztratili dar dítě sledovat a vnímat v tom prazákladu?
Hlavně jsme ve všem zpohodlněli. A právě si myslím, že i v tom vztahu k dětem. Proto bych chtěla na sobě hodně zapracovat, aby tzv. žádná slza nespadla na zmar. Věřím tomu, že obraz rodiče, který to dítě vídá každý den, formuje jeho vlastní osobnost.

Mimochodem, minule v cukrárně Maruška jsem si poprvé všiml, jak se děti chovají stejně, jako ty jejich rodiče. Jak jsou urputné. Nebo zlé na vlastní matky. Je to strašně divné. Mě překvapovalo, že sotva uměly chodit, mluvit a už se stávaly kopiemi svých rodičů.
To je asi z nedostatku lásky. Ale je to tak, jak říkáš. Když se člověk zastaví a sleduje to…. Hodně si z toho beru zpětnou vazbu pro sebe.

Jsi taková ta máma, co přirozeně přichází na věci, nebo čteš všemožné knihy? Nebo ti občas poradí máma, tak jak to bývalo dřív? Jak se vlastně současná mladá žena učí být matkou? Dříve byly víc rodiny pohromadě. Mnohdy žilo několik generací v jednom domě. Matky mohly pomáhat svým dcerám, byly víc přítomné. Možná to bylo jednodušší pro ty prvorodičky….
Tenkrát byly víc ve skupině. To jim hodně pomáhalo. Ano, a také se hodně bydlívalo spolu. Tím pádem péče o dítě nebyla vždycky jenom na matce. Rozvrstvilo se to mezi více členů rodiny. Myslím si, že je to velice přirozené a zdravé, zvlášť v prvních obdobích života dítěte. Dnes se daleko míň bydlí pospolu. Osobně si myslím, že to „vlastní“ je lepší, než generační bydlení. V mém případě to bylo tak, že jsem od kamarádek matek dostala knihy, které jsem si s chutí přečetla, což mě nakoplo a nastartovalo. Dala jsem se na cestu přirozenosti a nezjednodušování (šátky, peru plíny… atd.)

… Víš, já si myslím, že čím dřív dáme miminku náruč a sevření, tak ono je šťastné a spokojené. Je tam, kde se cítí opravdu v bezpečí. A tím získává vlastní sebevědomí. Že to není o tom, že budu dávat dítě co nejvíc do postýlky, kočárku, daleko od sebe, že se naučí být samo. Naopak. Oč víc já ho k sobě budu tisknout, nosit ho v šátku, tak on získá pocit – ano jsem milován, jsem chtěn na tomto světě! Tím víc získává pocit vlastní důvěry.

Není tam nebezpečí závislosti na matce?
Ne. Díky sebevědomí se nebude bát pouštět do prozkoumávání světa. Myslím si, že nám se to podařilo. Já jsem často a vědomě dávala Františka lidem do náruče, ale ne, aby byl ve stresu a plakal. A jemu to vážně nevadilo. Je to v jisté fázi normální. Viz. model rozvětvených rodin. Taky tam dítě koluje z náruče do náruče. Teď František není „mamináč“ schovaný za mou sukní. Zdravě prozkoumává a kontaktuje se. To se mi na něm líbí. Je úžasný. Je velice silně empatický.

Máš pocit, že tě vnitřně mateřství nějak změnilo?
Rozhodně jsem šťastná, že divadlo už pro mě není alfa a omega.Mám něco mnohem smysluplnějšího a hmatatelnějšího. O to víc dělám divadlo s pocitem lehkosti. Snad to nezní, že ho zvládám levou zadní. To ne, já nad tím přemýšlím úplně stejně. Ale nemám tu urputnost, kterou jsem myslím mívala dřív. A měla jsem bohužel v té urputnosti i mnoho naivních tónů. Spoustu lidí mi to vyčítalo. Já jsem se snažila zuby nehty a pořád jsem byla herečkou mladou, naivní, která sice hrozně chce, ale chybí jí nějaký hlubší podtext. Ale nemyslím si, že jsem ho nabyla tím, že jsem se stala matkou.

Dá se skloubit mateřství s hraním, aby to nebylo na úkor divadla ani dítěte?
Skloubit se to dá a potvrdí to každá matka herečka. Dokonce je to zdravé a potřebné. Pročistit myšlenky a vědomí, zaplnit se na chvíli úplně jinými starostmi. To je velice přínosné, protože o to víc se vracíš k dítěti. S obrovským zaujetím a pochopením. Dva světy, které se opravdu neovlivňují. Já osobně to nemám tak, že bych deset minut před začátkem řešila, co můj syn asi dělá… určitě je to výborné, občerstvující – ta kombinace mateřství a hraní, ale je nutné si najít nějakou zdravou mez. Prostě to dítě nesmí strádat.

Máš ještě sny?
Ano, mnoho. Ale teď jsem šťastná. Nabyla jsem klidu a nic neřeším. Ale znám se. Mateřství mi hodně dalo, ale vím, že brzy přijde zase období – co bych, kde bych, jak bych….? Těch věcí, co bych sama chtěla i sobě dokázat, je ještě spousta. Strašně si do budoucna přeji, aby mě v životě co nejmíň ovlivňovalo mínění okolí, aby se mě nedotýkalo víc, než je zdrávo a nutné. Aby mi bylo dobře v nějaké své vnitřní harmonii s vědomím, že když lidé mají se mnou problém – spílají mi, nadávají, pomlouvají za zády, že je to jejich problém, a že já ho nemusím řešit.

Co je teď pro tebe nejpodstatnější?
Abych byla Františkovi dobrou matkou a dobře ho formovala. Nechci ho nějak zabrzdit, bránit mu ve zdravém vývoji. Chci ho učit jistému sebeovládání, sebeúctě, tím, že to budu zvládat já. Kéž je veselé a zdravé dítě. To je teď můj největší úkol. A to co se děje v divadelním světě je opravdu až na druhé koleji.

Je těžké být ženou, přítelkyní pana ředitele? Především díky vnímání lidí kolem tebe?
Bezesporu. Ze začátku to bylo mnohem hmatatelnější, citlivější. Vlastně se mi potvrdilo jenom to, co jsem už věděla nebo tušila. Lidé, kteří mi to chtěli zazlívat, chtěli mi to předhazovat, tak to udělali. Pak byla druhá skupina lidí, kteří mě překvapili v tom, že se k tomu tak stavěli. A pak je třetí skupina lidí, u kterých jsem doufala, že se nic nezmění tou skutečností, a taky se nic nezměnilo. To jsou lidé, kteří i kdybych vykradla samoobsluhu, tak by mě nezavrhli. Je to vlastně úplně normální. Jestli si chce někdo myslet, že z toho plynou pro mě nějaké výhody, ať si to klidně myslí. Já jim to nemůžu vyvrátit. Vždycky se směju sama pro sebe – Ještě, že jsem ty velké krásné věci hrála před tím, než ten pan ředitel sem vůbec nastoupil. To je taková moje vnitřní obrana. Lidem se nezavděčíš a je třeba se nad to povznést. Dneska už mě to vůbec netrápí. Protože si za tím vztahem stojím, neskonale mě obohacuje, a proto snášet všechny ty pokoutné klepy nebylo tak hrozné. Nemůžu neustále lidi přemlouvat. Ani jim něco vymlouvat nebo vnucovat. Na to si musí přijít sami.

Pojďme na závěr mluvit o něčem hezčím, byla by škoda nezmínit tvé role, alespoň některé. Markétka z Fausta?
První velký, ošemetný oříšek. Dneska si myslím, že jsem tehdy, v těch dvaceti, na tu roli nebyla vyzrálá. Markétka je křehkost v kombinaci s neskonalou sílou. Hrozně ráda bych si ji ještě někdy zahrála a nejlépe v Dodově režii. Tam jsem poprvé pocítila, že jsou pocity a emoce, které mě přesahují. Tím pádem, že vím o světě ještě hrozně málo.

Júlie z Romea a Júlie?
Nejúžasnější vzpomínky. I díky režisérce. Skvělé bytosti. Něžné, křehké, empatické, zároveň nesmlouvavé. Já jsem byla tak šťastná v té roli. S pocitem, jak postavě rozumím. A Zlín to nepřijal. Obrovská křivda.

Eržika z Balady pro Banditu?
Taková trochu já. Svobodomyslnost. Zamilovanost. Urputnost. Se sekerou v ruce v závěru. To jsem milovala. Jak jsem tam rubala tu kládu. To byl můj nejsilnější okamžik. Já bych to dřevo štípala do dneška.

Cyranova Roxana?
Roxana je úžasná. Jak ona v závěru procitne ze svého brutálního bludu, snu, který trval 15 let. To je velký herecký úkol. Nevím, jestli to víc spadá pod Danielle Steelovou, nebo jestli je to možné vůbec uhrát.

Jelena ze Strýčka Váni?
Jeleně jsem rozuměla. Jejím motivacím. Ona se hrála úžasně. To mají ženy. Mají to i muži. Tam, kde nevíme, zkoušíme, co to dá. Z nudy si najdeš terč a jdeš po něm a sám na sobě zkoušíš, co dokážeš. Je to přece úžasné. Ale hlavně mě velice bavilo setkání s Čechovem. To bych ještě chtěla.

Ondina?
Esence zranitelnosti a dání se. Ondina je seberozdávačka. Ale ona se tak rozdala, až se zhroutila do sebe. Jako nějaká planeta. A vybuchla. Pozřela sebe samu. Ondina je v něčem nepochopitelná.

A Blanche, s Blanch a Marie?
V jejím případě mě neskonale mrzí, že už si ji nezahraji. Právě po té mateřské pauze. Mám vnitřní pocit, přetlak, že bych to hrála úplně jinak. Chtěla bych to zkusit, ještě víc jí porozumět. Blanche je jedna z mých rolí, která mě přesahuje. Já ji strašně moc dlužím. Už jen proto, že vznikala v období, které pro mě bylo ještě hodně takové dětské.

Kateřina mi před pěti lety napsala krásnou věc. Dodnes si někdy to její krátké psaní znovu přečtu a dojímám se, v jistém klidu a vnitřní radosti, že člověk nikdy nesmí pochybovat, že je na vše sám v tom velkém světě, neboť dobří přátelé jsou nablízku, má-li člověk štěstí. Myslím, že já ano. Dnes tedy já Tobě Katko:

I po těch letech baví mě, když můžem občas spolu sdílet emoce.

Hrát si. Divadlo, s tvým synem, či žít život divoce.

A nebo klidně, jen tak spolu sedět, do slunce hledět.

Však z minulosti prožitého vědět. Stěžovat si.

Smát se nebo plakat. Do dna šálků kávu pít.

Dýchat, a také snít.

Kamarádi? Stále o to moc stojím.

Děkuji Kateřině za čas i důvěru. Děkuji vám čtenáři též. Běžte se na ni na podzim podívat. Je jednou z Žítkovských Bohyň a Lízou v My Fair Lady. Pěkné léto vám všem.

Autor: Petr Nýdrle