Zpět / Kultura

Než se v sále zhasne: Tanec v dešti

15. 5. 2014

Třetí den prší. Kapky ostře bičují ulice prokřehlé. Je mi zima. Už tolik měsíců, a to ani skutečná zasněžená zima nebyla.  Slunce tu nesvítilo několik týdnů. A pokud ano, byl jsem stejně zavřený v divadle jako v kobce. Déšť zintenzivní svůj bubnující tlak dovádějících kapek. Mám pocit, že se mi odlouplo kus kůže, část masa odpadla a odkryla vrásčité fleky stoletých starců. Stáááříííí se ke mě blíííížíííííí!!! Dech cítím na šíji. Bojím se otočit. Vždyť je ještě čas! Ještě je čas! Přestaň. Není vhodné období zabarikádovat se ve vlastních sračkách v sobě samotném, jen proto, že nám chybí slunce! A moře! A hory! A slunce! A klid na dívání! Na čtení. Na cesty vlakem tam a zase zpět. Na omamnou vůni borovic. Na vlání koňských hřív. Na modrá ústa i dlaně od borůvek. Na slzu v tom nepatrném okamžiku, kdy zahlédneme krásu. Přestaň! Přestaň kňučet! Potřetí mi neomalený řidič, i přes mou značnou vzdálenost od silnice, vychrstne kaluž vody do obličeje. Zouvám si boty. Ponožky odhazuji do popelnice. Vstupuji na silnici. A začínám tančit. Tančím a zpívám. Zpívání v dešti. Když jsi v tísni, řekni to písní. A pak, Bože můj, žít alespoň deset minut denně v muzikálu! Ale v takovém jako Meryl Streep – Mamma Mia například, v jiném bych určitě během té chvíle padl na barikádách.

 Stále tančím a začínám se usmívat. Lidé okolo se nejen zastavili, ale někteří se přidávají. Jakoby se i oni chtěli na chvíli vymanit a osvobodit. Jakoby se dokázali napojit na mou hudební vlnu v hlavě. Auta troubí. Někteří řidiči mlátí dlaní do klaksonu, hlavou do volantu. Ostatní vystupují ze svých vozů a jdou s námi, krok za krokem, otočka, výskok… Sluneční paprsky se derou skrze šedou oblohu. Přestává pršet, i Bůh přestává plakat a obloha je blankytně modrá a voní mořem, dálkou, životem…

Stojím se svými herci na jevišti. Hudba, při které se měli rozcvičit a uvolnit, skončila. Sálem přichází Hanka. Výborná choreografka. Krásná žena. Skvělý člověk. „Meškám, vím, omlouvám se. Měla jsem konflikt s nějakým blbcem na cestě sem. Myslel si, že když jsem blondýna, může si všechno dovolit. Nemůžu za to, že jsem se na chvíli nechala unést a koukala do krajiny. Převléknu se a jdeme na to.“ Její lví hříva se nám ve světle reflektorů odráží do očí. „ Mám téměř tři hodiny. Stihneme nahodit alespoň dvě choreografie. Peťo, pusť mi hudbu a pojď mi vyprávět pocit, který po mně v tom tanečním výraze chceš a situaci.“ Hudba začíná hrát, vysvětluji svou představu, emoci, kterou bych tam chtěl mít. Hanka poslouchá mě, hudbu, stíhá odpovídat na sms ohledně jejího syna, kývá na souhlas i fakt, že mě chápe. „V pohodě, dej mi čas pracovat. Vy se prosím připravte. Začneme tím milostným párem. Postupně se budou přidávat ostatní. Jste mladí. Dáme tam vášeň, něhu, trochu akrobacie. Myslím, že se jeden druhého nebojíte. Nic není problém. Začneme komplikovanějšími prvky, pokud to nedáte, to se ukáže, ale s nikým nehodlám dopředu řešit, co dá, co ne a co koho bolí. Domov důchodců je jinde. Pusťte hudbu, pracujeme.“

 

Petr Nýdrle

foto: Veronika Součková

 

Je obrovské štěstí, když se během let vytvoří kolem vás tvůrčí tým, se kterým si rozumíte. S Hankou nespolupracuji poprvé. Známe se už natolik, že nemusíme dlouhé hodiny řešit a vysvětlovat, co jeden po tom druhém chce. Známe svoji práci. Své uvažování i pocity při tvorbě. Cítíme se intuitivně. Napojeni. Stačí naznačit a ona s herci vytvoří malý zázrak. Dokonce i s lidmi, o kterých dopředu pochybujete, zda jsou vůbec schopní udělat krok a nespadnout nebo si nevyvrtnout kotník. Pohyb je na jevišti víc než důležitý. Řeč těla mnohdy sdělí daleko víc o vnitřním postoji, citu, než mluvené slovo. Jak na jevišti, tak v životě. Na řeč těla se už téměř zapomnělo. Ale já to zbožňuji. Tělo nejen jako schránka a věšák na oblečení, ale jako prostředek uměleckého vyjádření nebo pouze vyjádření sebe sama. Herci znovu a znovu padají, vstávají, válí se po sobě, hladí sebe i jeden druhého, narážejí do sebe, dělají přes sebe kotouly, stojky, téměř salta. Kontaktnost. Přes dotek. Dlaní. Rukou. Kůže na kůži. Po hodině se všichni potí. A znovu. Ještě jednou a trochu jinak. Jak nejlépe to jde. Po další hodině mají všichni modřiny. Krotí těla neohebná, cítí svaly, o kterých v životě nevěděli, že je mají. Zjišťují, že dokáží udělat výrazný taneční pohyb nebo akrobatický kousek, o kterém ani ve spánku nesnili. Čím víc makají, tím míň reptají a užívají si chvíle. Tělo se uvolňuje. A je to víc a víc baví. Začínají se předhánět, komu to jde lépe. Pokoušejí se nekazit to těm jiným. Po třech hodinách leží na jevišti, oddechují, ale působí spokojeně. Opět malinko překročili sebe sama a posunuli se. Hanka, která celou dobu dělala vše co oni, působí čerstvě, jako by právě přišla. „Šikovní jste byli. Děkuji moc za spolupráci. Jsem ráda, že jste ochotní takto pracovat. Půjde to rychle a bude to dobré. Nebojte se. Teď na vás pár týdnů nebudu mít čas. Vrcholí zkoušení Žítkovských bohyň, kde hercům pomáhám s pohybem. Hned po premiéře se vrátím k vám. Žádná panika.“

 

Petr Nýdrle

foto: Veronika Součková

 

Soukromě se omlouvá, že to jinak teď nejde.  Nepanikařím. Nevadí mi to. Práci máme stále i tak, a vím, že věci s Hankou dopadnou vždy víc než dobře, i když není možný systematičtější nebo přesnější řád. Zkoušet, pracovat, hrát, tančit, stejně jako žít. Impulzivně a naplno. A když k nám náhodou zabloudí chmury, zout si boty a tančit nebo zpívat v dešti! I slunce se hned ukáže. Pěkné dny přeji.

Autor: Petr Nýdrle

Poslat Tisknout

Komentáře

Posíláte doporučení na článek: Než se v sále zhasne: Tanec v dešti

[contact-form-7 id="37" title="Poslat emailem"]

Nahoru