Než se v sále zhasne: Galavečer

Galavečer udílení hereckých cen se blížil. Nominovaní se tajně potkávali a připravovali si herecké úkoly na ten velký večer. Já bojoval s mandlemi. Myslím, že byla středa, kdy po šestitýdenním boji explodovaly, zmenšily mé hrdlo a nedovolovaly mi téměř promluvit, natož potom polknout. Nic hezčího jsem si nemohl přát. Vždyť sobotní večer pouze uvádím. Byl jsem sám na sebe vytočený, jako nepříčetné klíště, které si sotva cuclo krve a už ho odtahují od krvelačných hodů. Nebyl jsem schopen přemýšlet. Připravit se bylo tedy nemožné. Fantazie se toulala v oblastech, kam jsem za ní nejenže nemohl, ale ani se mi nechtělo. Byl jsem mimo. Apatický. Bez zájmu. Netoužil jsem po ničem. Nepřál jsem si nic. Pouze, ať se stane zázrak a někdo mi ty mandle vyrve, anebo ať zhynu po lítém, těžkém boji s viry jako statečný rytíř. Zkrátka klasický ukňouraný chlap, který neví, co si počít s pouho pouhou angínou.

foto: Lucie Urban

foto: Lucie Urban

 

Tu čtvrteční noc mandle projevovaly svou sopečnou erupci jako nesmrtelná Etna snad každou hodinu. Panebože, ještě aby to tak byla nějaké pohlavní nemoc!!! – napadalo mě, a dramaticky jsem si představoval sám sebe, jak mi kapavka ještě dramatičtěji skapává jako láva z mandlových kráterů! Pohlavní nemoc na mandlích???!!! – podivovalo se mé moudřejší JÁ a usmívalo se, jako jelimánek na nová vrata. A z čeho by ta pohlavní nemoc byla, bejku?! – to už se mé JÁ zajíkalo smíchem – z tvé přítelkyně ruky honilky? Vždyť sex jsi měl dávno, předávno, to ještě žila Marie Terezie, nebo snad Konstantin a Metoděj dorazili na moravské území?! Náhodou…. – bránil jsem se. Naštěstí jsem vážně nemohl mluvit, což pochopilo i mé druhé JÁ a raději se odebralo do vzdálenějších koutů mého vlastního jsoucna.

Takto opuštěn všemi se cesty ztrácely jako vidina další výplaty na konci měsíce. Nezabíral ani Jód, ani bylinky, ani v lékárně dostupné lektvary. Proto jsem se v pátek objevil po pěti letech u svého obvodního lékaře. Do čekárny jsem dosedl o půl osmé. V devět lékař slavnostně otevřel dveře své ordinace. Vešel jsem. „Tak, copak?“, otázal se. „Trpím. Nemůžu mluvit, jíst, pít. Ta bolest se nedá snést. A já mám Galavečer. Mé mandle mi na krku vytvořily tak odpudivé vole, že větší ohyzdu, aby svět pohledal. Takto se venku nemůžu objevovat ani na Halloween,“ zavalil jsem obvoďáka sám sebou. Zasmál se. „Tak otevřete,“ řekl, někde našel baterku, dřevěnou plácačku do pusy a dral se mi vlézt až k mandlím. Uviděl je. Zasmál se podruhé. „Obdivuhodné, že vůbec žijete,“ řekl až příliš triviálně, což trochu zranilo můj jemnocit. „Viďte,“ špitl jsem, přesto hlavu vztyčenou dle vzoru Hrdých Budžesů. „Když tedy nic nepomáhá, pomůžeme penicilínek. Antibiotika jsme naposledy daly před sto lety, zaberou tedy rychle. Už zítra se Vám uleví. A protože antibiotika zabíjejí i ty mikroby co potřebujeme, dám Vám i něco na trávení a žaludek, ať v sobě udržíte alespoň nějakou potravu, a nehynete při průjmech. Hodně zdaru, sokolíku. Ve zdravém těle, zdraví duch. Doufám, že nežijete pouze bohapustým bohémským životem rádoby umělců, kterým se říká ve skutečnosti alkoholici. Vaše odulost by tomu napovídala.“ Má duše se zraněním zachvěla přibližně jako vzdouvající se ňadra Angeliky, když cítila blížící se touhu Ludvíka XIV. A věděla, že jeho moc, by mohla být nejen v jejích rukou, pokud svolí. „Rád plavu, hraji tenis a koulím koulí, nicméně těchto kratochvilných radůstek jsem se musel vzdát, když bacily nastoupili jako čínská armáda za doby císařské dynastie Šang.“ Řekl jsem nevrle a odcházel. „Doufám, že za Vaše nepatřičné řeči Ranhojiči, nebudete chtít žádné groše?!“ Doktor se usmál velmi, velmi lísavě a asertivně. „Třicet korun tady do prasátka.“ Vrrrrrrrr…. – zmohl jsem se a vypadl mi hlas.

foto: Lucie Urban

foto: Lucie Urban

 

V sobotu se mi vážně ulevilo. Nicméně stále jsem se cítil tak trochu mimo. Místo, abych si užíval chvíli, chodil jsem jak automat, chystal se, připravoval na večer bez obvyklých emočních vněmů. Buď mi vážně nebylo dobře, nebo stárnu. Vůbec jsem nebyl schopen si napsat průvodní slovo. Bylo to divné, protože vědomí toho, že všechny tři předchozí ročníky sice byly také postaveny na improvizaci, kdy nikdo nevěděl co si připravím já jako moderátor, co si připraví nominovaní mladí herci, ani oni zase netušili, co si na ně připravíme my. A i přesto jsme kupodivu vždy každým novým ročníkem překonali ročník předchozí. Ale alespoň jsem byl vždy připraven v koncepci večera. První ročník byl v duchu televizních Televarieté. S moderátorkou Evou Borovičkovou jsme tehdy začali Večerníčkem a skončili vášnivým tancem. Druhý ročník byl pojat jako boj dvou hereckých generací. V duchu toho jsem nadané Andrey Bereckové zakázal ze strachu z jejího většího talentu a charismatu mluvit, a tak celý večer provázela pantomimou. Ve třetím ročníku jsem moderoval se svými Múzami. Krásnou, nadanou choreografkou a tanečnicí Hankou Geržovou a fotografkou, k tomu všemu krásným člověkem Šárkou Michalíkovou. Já osobně jsem se snažil okouzlujícím způsobem moderovat, hrát scénky, tančit tango i zpívat. Mimochodem tu píseň jsem použil v několika dalších inscenacích a až se za pár let ve mě definitivně usadí, vydám ji jako léty prověřený šanson, stejně jak to činí paní Hegerová.

foto: Lucie Urban

foto: Lucie Urban

 

Čtvrtý ročník jsem se tedy rozhodl udělat v jiném, komornějším prostředí, bez venkovních efektů, afektů a úplně jinak. Prostě příjemný, téměř rodinný večer v blízkosti přátel. Nebylo tedy nutné téměř připravovat nic. Úkol byl pouze být sám za sebe v lehkosti, upřímnosti a ještě větší spontánnosti. Text jsem si tedy nepřipravil žádný a pokusil se věřit v etudy herců (které jsem několik dnů předem prudil větami typu: Předveďte herectví, svůj smysl pro humor, svůj um, nikoliv besídku maturitního ročníku), kouzlo pěti písní z druhého dílu Merlina a ve vlastní osobitost. Velkým příslibem byly i divadelní osobnosti, které mi potvrdily účast a předání hereckých cen nominovaným. Ta společnost měla být vskutku báječná. Režisér a umělecký šéf Švandova divadla v Praze Dodo Gombár, herečka Petra Hřebíčková (o které se do poslední chvíle nevědělo, zda jí pracovní vytíženost dovolí být přítomná), herci Městského divadla Zlín Markéta Kalužíková a Zdeněk Julina. A být s takovými lidmi je vždy obohacující a kouzelné. A nejen proto, že jsou to lidé, kterých si nesmírně vážím a jsem hrdý, že se můžu snad řadit mezi jejich kamarády a přátele. Teprve v odpoledních hodinách potvrdila účast i Petra Hřebíčková, která ve Zlíně zkoušela Doru v Žítkovských Bohyních. Radost s přicházejícím podvečerem se tedy začala dostavovat. Devět cen. Pět písní. Čtyři hosté. Čtyři ukázky a improvizace herců na téma ze čtyř inscenací. Byli bezkonkurenční. Inspirativní. Vtipní. S nadhledem, lehkostí, s jemnou ironií v koutku úst. A pak, ten téměř prázdný prostor. Herec, který ten prostor sám sebou zaplní. Bodová světla. Diváci. Krása. Svěží. Upřímné. Lidské a snad i dojemné.

 

Ano, ano… Takže jsem vlastně prozřetelnosti odpustil ty útrpné dny, kterými mě častovala celý týden před sobotním večerem. Bylo dobře. Moc dobře. Možná i neopakovatelně dobře. Škoda tedy pokud jste nebyli. Pěkné dny přeji.

Autor: Petr Nýdrle