Než se v sále zhasne: Den opričníka ve Zlíně

Byl podvečer a já pozval své mladší kolegy na posezení s trochou vína. Má spontánnost byla vybičována uspokojivě hřejivým pocitem, že uvádění Slavnostního koncertu v přeplněném Kongresovém centru ve Zlíně, dopadl pro nás, co jsme večer průvodním slovem doprovázeli, více než dobře. U sklenky lahodného moku nám bylo fajn. Probrali jsme to i ono, chvíli plácali o pocitech a postřezích, chvíli o zážitcích a situacích všednodennosti, až jsme se jakousi oklikou, která nebyla určující, dobrali opět k mému oblíbenci Karlu Dobrému – přesněji jeho herectví. Po několika hodinách mého nadšeného monologu jsem se rozhlédl kolem sebe, abych si uvědomil, že všechny jsem vyčerpal k osvobozujícímu spánku. Tiše jsem balil věci, proklouzl pod stolem, když ze spánku nečekaně Maty zašeptal: „Pokud je tak bravurní, sežeňte lístky. V sobotu je tady Den opričníka. Konečně ho aspoň uvidím a sám můžu zjistit, zda je tak výborný. Ale pochybuji, že je lepší než já.“ a spal dál. Zakýval jsem na souhlas, což bylo stejně zbytečné. Pod stolem mě nikdo nemohl vidět. Vstal jsem. Ruplo mi v zádech. Na takové divočiny jako je lezení pod stolem bez rozcvičení, jsem už starý. Pokusil jsem se narovnat. Zaplatil na baru. Vyžádal si ubrusy. Své kolegy zakryl, ať jim není zima a jel domů.

 

Hned v pondělí jsem dojemně psal výborné paní Kalendové, tajemnici Městského divadla Zlín. „Evičko, prosím Vás, vím, že prudou jsem a snad nadobro zůstanu, nicméně pokud náhodou máte lístky za rozumnou cenu na sobotního Dobrého, budu přešťastný a nikdy Vám to nezapomenu.“ Paní Eva se ozvala do několika hodin. Je vážně úžasná. „Peti, nechám Vám volňásky. Budou k mání před představením.“ Dojat a nadšen jsem zamáčknul slzu a vydal se do míst pro kolegy, kde jsem je v pátek zanechal. Bylo na čase, aby vstali a šli se mnou zkoušet. Nemůžou prospat celý život. Moc rádi nebyli. Sny prý měli krásné. O tom, jak jsou nadaní, úspěšní a prací naplnění. To se opravdu vstává těžce. Takové pocity člověk nezažívá každý den. Maty, když se probral, osprchoval se (strašně rád se v divadle sprchuje – po představení, po zkoušce, po té, když mi pomáhá něco přenést – tašku s nákupem nebo tak), nasnídal se oblíbených koblížků (ty nejlepší ve Zlíně umí sehnat jen on, jak říká), popil doušku výborného vína (to nejlepší ve Zlíně umí sehnat jen on, jak říká), podíval se na mě a řekl: „Dobrá, půjdeme!“ Vstal a vydal se učit, neboť maturity se blížily rychleji než vítr, kterým chtěl být. Neboť jen on ví, co chce, sám sobě se dovede smát… V té chvíli jsem ještě nevěděl, zda myslí tím „půjdeme“ sebe a jeho přítelkyni, mě a jeho, nebo jeho a jeho… Ale nebyl nad tím čas uvažovat. Ba co víc, nechtělo se mi, rád jsem překvapován.

 

Čas představení se nebezpečně přiblížil. Slunce žhnulo to odpoledne tak, že větší žár jsem celou zimu nezažil. Už po třetí jsem si převlékl triko. Jemná nervozita mnou cloumala, neboť do divadla nechodím tak často, a tak nevím, zda jsou nějaké nové trendy v chování při návštěvě divadla. Ani muži z Barumu nechodí koukat na své kolegy z jiné směny ve svém volnu. Pouze jsem slyšel, že ve Zlíně se poslední dobou často při potlesku stojí, ať už se to líbí nebo nikoliv. Nikdo asi divákům nevysvětlil, že tleskat ve stoje by neměl být lítostný akt nad zoufalým pachtěním herců v trapné či podprůměrné inscenaci, ale spontánní radostné uznání v nadšení nad přesahem viděného.

U pokladny se dozvídám, že dva lístky mám do první řady, že tam místo bude, že mluvili s herci a řekli si, kde budou sedět oni. Bože můj! Jak znám projekty, ve kterých hraje Karel, bude to něco ve smyslu německé drsné dramatiky, s útoky na mou psýchu a diváky, s nahotou a já v přední řadě, a snad neberou diváky do hry, a to mě tedy znervózňuje, a Maty píše, že přijde na poslední chvíli, neboť roztleskává své dívce při ragby, takže se opět rosím při té představě, jak se po začátku dereme do prvních řad a raději si jdu získat informaci, co je OPRIČNÍK, protože má tupost nezná hranice.

„OPRIČNÍCI BYLI původně asi tisícičlennou osobní gardou cara Ivana Hrozného (1530–1584), která v pozdější době carovy vlády plnila též funkci jakési tajné policie na Rusi. Do roku 1572, kdy byla opričnina zrušena, napáchala mnohá zvěrstva ne nepodobná Stalinovu lidovému komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD), předchůdci KGB.“ Aha, těším se.

Sedíme téměř ve středu řady. Karel Dobrý sedí už 20 minut ve vaně. Den opričníka začíná. Ranní koupel je za námi a on se v tichosti, s precizností utírá a obléká do obleku. Deset minut. Během toho máme čas zbavit se studu koukáním na jeho nahotu. Po pravdě, samoúčelné to není, také se koupu nahý. A začíná rozehrávat své neskutečné, dechberoucí monodrama, za které získal cenu Alfréda Radoka a nominaci na Thálii. Sledovat jeho herectví z takové blízkosti je nepopsatelné… Pak tedy jen neuchopitelné střípky pocitů…

Karel Dobrý

Karel Dobrý

 

Opět a znovu uhranut ve veškeré krutosti i něze, manipulaci i zranitelnosti, fanatické tyranii i nahé osamělosti… DEN OPRIČNÍKA… Karel téměř na dotek s veškerou křehkostí i běsy… hlavně mu neuhnout pohledem… a poprvé jsem se v divadle bál, a tekla mi slza, když zabil krásu (sopranistku, která tak krásně zpívala, až to vlci neunesli, zlomili jí vaz a snědli)… chtěl jsem jít na pomoc dívce, kterou znásilnil a utopil… silná věc… a on? Magický a uhrančivý ve svém charismatu i herectví… zlínští herci si o takovém talentu můžou nechat pouze zdát… silná věc… nehorázně výborný on!

Sedíme pak s Matym, moc se nám nechce mluvit, a když ano, stejně mluvíme o právě viděném. Se dny, které pak plynou, se pocit – zážitek zintenzivňuje, rezonuje a sílí. Bez možnosti jen tak zapomenout. Myslím, že takto vznikají inscenace, které vystupují ze šedi průměru. Inscenace se sdílností a přesahem. Inscenace a herci, kvůli kterým má rozhodně ještě smysl dělat divadlo.

 

Matymu děkuji, že mě přiměl jít do divadla. Vám za pozornost. Krásné dny přeji.

Vladimír Sorokin/Kamila Polívková: Den opričníka
Překlad: Libor Dvořák
Výprava a režie: Kamila Polívková
Dramaturgie: Jan Horák
Hudba a korepetice: Ivan Acher
Studio Hrdinů

Autor: Petr Nýdrle