Než se v sále zhasne: V hustém kouři

Zhluboka jsem se nadechl a sestupoval po schodišti do Loftu. Kouř se ve sklepním prostoru povaloval stejně, jako londýnská mlha v sychravém podzimu. Rukou jsem chvíli šermoval před sebou, ve snaze hustý dým rozehnat, abych zbytečně nevrážel do lidí, věcí, a v neposlední řadě, abych se pokusil zahlédnout svého návrháře kostýmů, se kterým jsem měl pracovní schůzku. Bože můj, sám jsem kuřák, miluji vůni tabáku – ke kávě, k posezení u vína, ve chvíli zastavení v kopcích při zírání do krajiny, ale tohle doupě poslední dobou přestávám dávat. Co se stalo s Loftem? Původní majitelé jsou dávno fuč – mimochodem nejlepší éra, kdy se v tomto prostoru hrávalo divadlo, pořádaly koncerty a dalo se dýchat i přesto, že se kouřilo. Později to přetvořili na knihovnu a ztratili klientelu. V současnosti je to takovou lepší studentskou „pajzou“. Nestěžuji si. I já tam chodím. Po zrušení Jiného café a okamžiku, kdy se Archa stala předraženou snobskou kavárnou, kde za kávu či deci vína dáte víc, než na Václavském náměstí v Praze, se v centru Zlína nedá kam sednout. A nenuťte mě chodit do Potrefené husy, kde se potkává už jen přestárlá potrefená Zlatá mládež, hrající si na pubertální děti a lovící se, jako při honu v lesích pro německé klienty, kdy je veškerá zvěř nahnána, aby klient sejmul alespoň něco a nemusel se příliš snažit. Ale vlastně chápu, že jsem v dělnickém městě, kde už i ten pan tatíček Baťa příliš nechtěl, aby se jeho dělníci neroztěkávali zábavou. Nu, a tak se místní lid nebaví dodnes, takže vlastně nikomu ve Zlíně nic nechybí. Město důchodců, svobodných matek, buzerantů a s učilištěm u „Baťáku“, které zvou UTB.

foto: Lucie Urbanová

Podaří se mi dostat na všechny čtyři a konečně trochu lépe vidět. Kouř se totiž drží podstatně výše. Mé zarudlé oči uvidí Zdeňka. Zamávám a dávám si povel k plazení vpřed. Posadím se. Chvíli přemýšlím, zda si sundat mikinu. Nicméně si hned uvědomuji, že jsem už stejně načichlý jak poslední šlápota zapomenutá v nádražním bufetu na konci světa. Přemýšlím tedy, zda neschovat všechno do tašky či pytle a obléknout si to až při odchodu. V té mlze by si nikdo ani nevšiml, že sedím nahý. Zábavná představa z této situace je narušena osobou, která se z ničeho nic vynořuje z mlhoviny. Z osoby se dokonce vyklube obsluha. Objednávám si a na chvíli uvidím, díky vzdušnému víru, svého společníka. „Tak co, jak to padlo? Neseš mi něco ukázat?“, tážu se s nadějí v hlase a tak, abych svého plachého výtvarníka nepolekal. Nechával mě v napětí několik týdnů. Jemně mě to znervózňovalo, nicméně tento luxus jsem mu po zvážení dovolil, neboť jsem s ním pracoval poprvé a nabyl dojmu, že patří mezi ty umělce, kteří rádi pracují na poslední chvíli a ve stresu. Zdeněk roztěkaně odklepal cigaretu mimo popelník a položil na stůl návrhy kostýmů. „Pořád nevím. Nejsem si jistý. Nebude se ti to líbit. Promiň.“ Podíval jsem se mu do očí a bez emočního nádechu v hlase jsem řekl: „Dovol to posoudit mě. A přestaň být nervózní. Čekám na to už několik týdnů. Budeš mi k návrhům vyprávět, doufám,“ a otevřel jsem složky. Zíral jsem nadšeně s otevřenou pusou, neboť to ve své dekadenci bylo přesně to, po čem jsem prahnul. Ba co víc, bylo to víc než to. Čekání se vyplatilo a já se vnitřně tetelil jako malé dítě. Po čtyřiceti minutách, kdy jsem ho zavalil otázkami, Zdeněk smutně vydechl. „Takže? Blbost, že? Já dělal spíš do filmu. Divadlo je pro mě nový. Prostě, asi to neumím.“ Pobavil jsem se jeho pokorou a nejistotou. „Jak dlouho to máš pro mě připravené?,“ otázal jsem se. „Hned po našich poradách, kdy jsi mi vyprávěl, o čem to chceš, a jak vidíš postavy…, tak jsem to za pár dnů nakreslil. Hledal jsem odvahu ti to ukázat.“ To už jsem se zasmál. „Jsi blázen. Je to výborné a ty čekáš šest týdnů, než mi to předložíš? Hmmmm. Bravo. Co na to říct?! Smím tě pozvat na panáka?“ Zdeněk se konečně pousmál a bylo vidět, jak napětí ustupuje. „Takže to bereš, i přesto, že v tom budou herci téměř nazí?“ „O to radostněji. Jsou mladí, mají hezká těla, tak jen ať je ukazují. A pak, každý kostým má své opodstatnění a symbol. A já zbožňuji, když kostýmy pomáhají dotvářet postavu. A neboj, herce už přesvědčím, budou nadšeni,“ řekl jsem a objednal několik panáků. Musím se přiznat, že i mně spadl kámen ze srdce. Jsem člověk, který si spolupracovníky vyhledává velmi intuitivně. Nejen, že se mi práce musí líbit, ale je moc důležité, abych se s oním člověkem i vnímal, nejlépe podprahově, bez nesmyslného zdržování vysvětlováním čehokoliv během práce. „Napojenost“ s lidmi v tvůrčím týmu je to nejpodstatnější. Dýchat stejně za společnou věc. Každý režisér má dva, tři scénografy a výtvarníky, které neustále používá a obměňuje. Jsou mnohdy spolu tak moc sžití, že můžou pracovat téměř beze slov. To je pak krásná práce. A pokud výtvarník dokáže svým uměním inscenaci posunout a převýšit, to je potom nádhera. To v Česku umí málokdo, ale umí. Třeba Hanka Knotková, která teď spolupracuje s předními divadelními režiséry. Ta má velký dar. Jenže, jak tak jezdí po republice a na Slovensko, já musím hledat nové spolupracovníky. A ve Zdeňkovi jsem se nespletl, paráda – opakoval jsem si u pátého panáka.

Druhého dne ráno herci zírali na nakreslené návrhy. Ve chvíli, kdy se několik nadechovalo ve snaze mi vzdorovat a zavalit mě všemi „proti“, jsem se je pokusil předběhnout: „Ano. Jsou odvážné a dekadentní. Ano. Bude hodně vidět, neboť materiál je průsvitný, mnozí z vás budou mít na sobě jen kožené provázky. Ano. Ale Vašim postavám to pomůže natolik, že se vám to bude hrát moc krásně. A jste to jen vy, kdo ty kostýmy dokáže použít, využít a v rámci rolí prodat. Tím jsem si stoprocentně jistý. A děkuji za Vaši vstřícnost a pochopení.“ Pár sekund zavládlo ticho. Pak se ozvala jedna herečka se svým kolegou (během zkoušení je vždy několik osobností, které určují náladu a rozpoložení celého hereckého souboru, se kterým režisér pracuje). „Kostýmy jsou moc krásné.“ „To jsem rád,“ odvětil jsem. „A teď doufám můžeme dál pracovat, ano?“ A začali jsme aranžovat první scénu.

foto: Lucie Urbanová

Autor: Petr Nýdrle