Zpět / Kultura

Než se v sále zhasne: Zánět

21. 5. 2014

Sedl jsem si na venkovní zahrádku před svou oblíbenou kavárnou. Obracím další stránku denního tisku, míchám si kávu a chci se opět začíst, jen mi v tom brání neschopnost vytáhnout z krabičky další cigaretu. Odložím noviny a ve chvíli, kdy si zapaluji, si jí všimnu. Elegantní chůzí přistoupí k židli, přehodí si nohu přes nohu a posune si černé sluneční brýle na konec nosu, aby dala nepatrným, avšak velmi koketním způsobem číšníkovi najevo, že si také objedná. Krásné kudrnaté havraní vlasy přikrývá průhledným bílým šálem, jako italské a francouzské hvězdy 50. – 60. let. Upnuté béžové šaty, které jí končí kousek pod koleny, dávají tušit gazelí postavu a odhalují dokonalé nohy. Každý její pohyb křičí do světa – Ano, jsem žena, krásná a charismatická, klidně se dívejte, slintající ubožáčci! Během chvíle a silou své ženskosti upoutá natolik pozornost, že se zdá i slunce z ní poblázněné, neboť si ji nasvítí jako svůj obdivuhodný středobod s božskou arogancí – zde jsem já, božstvo sluneční, a tady vám ukazuji krásu lidskou! Usmívám se a opět se snažím začíst do stránek. Nicméně mé oči bezděky neustále utíkají k té tajnosnubné Bohyni. Velmi nenápadně ji pozoruji. Tváří se lhostejně a bez zájmu o dění kolem. Najednou prudce přehodí nohu přes nohu, podklouzne jí to a sedí pod stolem. Zatváří se nadneseně nad tímto faux pas, něco v tom smyslu – Bože, jsem sice Bohyně, ale i Afrodité se stane, že si omylem vystříkne značkovou vůni do obličeje. Opět se musím usmívat. Vrací se do své sošné pozice, hlavou pohodí jako radostné hříbě, které získalo nahodilou svobodu ve výběhu. Prsty si přejede po svém labutím krku. V té chvíli si mě všimne. Tvářím se, že není nic zábavnějšího než pročítat černou kroniku. Na jejím stole se objevuje kabelka, ze které vytáhne cigarety a rozhlédne se. Vstává a jako hbitý leopard, ve velmi zpomalených záběrech na přírodovědných televizních kanálech, si přisedá ke mně. Koutky úst mi pobaveností cukají a ještě víc se tvářím, že smutný osobní život známých celebrit, které vlastně vůbec neznám, mě zajímá víc než cokoliv na světě. Jemně mi prsty zaklepe na noviny.

ilustrace: Pavlína Jurasová

ilustrace: Pavlína Jurasová

– Ťuky, ťuk, – ozve se.

– Kdo je tam?

– Nechci obtěžovat, ale nemám oheň. V srdci by se našel víc než jen plamínek, nicméně teď jsem bezradná. Zachráníte mě?

Ze zdvořilosti beru zápalky a pokouším se jimi škrtnout. Jiskra odletí směrem ke krásné tajemné. Také se usmívá, nicméně její úsměv hned doprovází ironická poznámka. „Potřebuji zapálit. Ne, podpálit. Hlupáčku.“ Druhý pokus se zdaří. Nakloním se nad stůl, ona nepatrně pohladí mou ruku, přitáhne si ji blíž, potáhne a kouř mi vyfoukne přímo do obličeje. „Děkuji vám, šlechetný zachránce,“ a opět vykouzlí úsměv. „Víte, kdo jsem?“

– Duch Adiny Mandlové?

– Ne, koloušku. Lépe si mě prohlédněte – a zapózuje jako při focení do Vogue.

– Božena Němcová?

Jemně odfrkne a s ladností si přesune své brýle nad čelo. Nenápadně si sundá svou botu na podpatku pravé nohy a chodidlo položí do mého rozkroku. Nepřítomně se usmívá a jemně mě masíruje. Což jí dělá nemalý problém, neboť sedí se svou židlí dost daleko ode mne. „Jestli vám to udělá dobře, přisunu se blíže,“ řeknu chladně jako všichni ti tajní filmoví agenti.

– Mně to tolik dobře nedělá. Zdá se však, že vám ano – a přitlačí, čímž začíná značně drtit mé koule.

– Au, vy rozšafné stvoření!

– Promiňte, nepatrná křeč. Nuže? Hádejte hadači.

– Alt ego Maty Hari?

– Potřetí jste minul cíl. Doufám, že to není pravidlo i v jiných oblastech vašeho bytí a jsoucna. Ach ano, jsem vzdělaná. Nabuďte tak ohromen a zavřete opět svá ústa. Krásná a vzdělaná. Co víc byste si mohl přát? Nicméně nezabíjejme čas planým tlacháním. Jdu na toaletu. Pánskou. Muži jsou tolerantnější. Do dvou minut, ať jste tam, charismatický medvídku.

Obličejem jí prolítne úsměv, zatímco típá cigaretu. Zvedá se a mizí v útrobách kavárny. Vydávám se za ní.

Pánské záchody jsou, zdá se, prázdné. Kde je? – napadá mě. Dívám se, zda neuvidím nohy v nějaké kabince. Jsou tam. Otevírám dveře. Přitiskne se ke mně a svůj jazyk mi vsouvá do úst. Zatím co se proplétáme a něžně koušeme do rtů, sjíždí má ruka přes její pevná ňadra níž, vklouzne pod šaty a po stehnech si hledá cestu do jejích omamných zákoutí… Prudce se posadím na posteli. Ať už odejde zánět!!! Musím přestat ten tymián pít! Ta nadrženost stepního kozla se nedá snést!!! Jak mám pracovat???!!! Hukot nevnímám jen v hlavě. Jdu do sprchy. Až se vrátím, musíme mluvit jen o nezávazných, antisexuálních věcech. Třeba o zkoušení. I když, poslední dobou jim pořád předehrávám. Neustále se jich musím dotýkat. Ta pulzující kůže. A je jedno koho. Vůně kůže. Jdu si ještě zaběhat, pak ta sprcha, pak práce, pak…

ilustrace: Pavlína Jurasová

ilustrace: Pavlína Jurasová

První aranžovací zkoušky jsou většinou peklo. Sártre měl pravdu, když řekl, že „Peklo jsou ti druzí.“

Pokud máte štěstí na herce, to „peklo“ může být příjemnější a zábavnější.

Pokud štěstí na herce nemáte – krotit je, formovat, vést – bude otázkou vašich drezúrovacích schopností.

Jsou tři typy herců. Ti spontánní, empatičtí, podprahový, co aranžovat s nimi je otázkou krásné, tvůrčí hravosti. Pak herci „intelektuálové“, kteří raději blábolí, než zkouší. To je dost šílené. Protože pokud vážně mají intelekt, je tento intelekt vždy na úkor hereckého nadání, a člověk řeší, proč raději nedělají něco jiného. Vědět o své průměrnosti a nevycouvat ze svého postu herce, vždy svědčí o jistém masochizmu nebo arogantní neupřímnosti k sobě samému. Třetí typ herců jsou odevzdané nadloutky, se kterými můžete cokoliv, neboť jsou přesní a plní vše s věrnou odevzdaností. Celou dobu však musíte věřit, že to nejsou povrchní a hloupí dobráčci, a že vám to vnitřně naplní.

I režisérů jsou tři druhy. Ten nejhorší typ jen sedí a říká – příchod zleva, zprava a očekává, že herec celou inscenaci postaví sám a on tak zůstane jen okem zvenčí, bez invence, v otrocké popisnosti, bez fantazie. Druzí tvoří přímo na place. Jejich fantazie a dar vycházet z herců je natolik velký, že to jde. Třetí typ jsou absolutně teoreticky připravení režiséři, kteří na 150% pragmaticky ví, kam inscenaci směřují, co chtějí. Určí hercům přesné mantinely a v tom prostoru herec tvoří.

Jako herec mám rád třetí a druhý typ režisérů.

Jako režisér funguji s pragmatickou představou své fantazie v určité vizi, ale zda je životná, se ukáže až s herci, takže pokud funguje přímo na place, nabalujeme víc a víc, nebo se vydáváme jinou cestou. Mám jako divák, režisér i herec rád, když se používají symboly a tělo jako prostředek vyjadřování. K tomu posledních pár let směřuji. A k pravdivé emoci. Ale ne vždy to jde. Záleží i na žánru. U komedie nemůžete hloubkově hledat psychologii postav, když tam není, naopak musíte až matematicky vystavět gag nebo situaci v pointě atd.

Celkově a obecně řečeno, čím dřív máte naaranžováno a herci si osvojí text i situaci, tím víc můžete vrstvit a obohacovat. To osobně považuji za nejhezčí a nejzábavnější období zkoušení. Pokud se blokujete vy i herci, musíte to zabalit, nebo začít úplně od začátku. A vždy záleží od toho kterého režiséra, jaké zkoušení je. Zda na place rád křičí a uráží herce, nebo má rád uvolněnost a legraci, nebo je uzamčen do svých vnitřních světů jako mág. Je to vše individuální a popsat to, je prakticky nemožné. Myslím, že i pro lidi mimo divadlo, úplně nezáživné.

Tak raději přeji pěkné dny, jarní, žhavé a plné lásky.

PS: A tip pro Dámy, které mají doma muže, co z jakéhokoliv důvodu neprojevují příliš vášně. Doporučuji čaj 2x denně. Stačí týden. Je to trochu droga. Naše prababičky věděly, proč to pijí. Tymián, trochu bobkového listu a hřebíček. I bez hřebíčku to jde. Dva dny a nebudete stíhat před tím vaším utíkat. Také je to moc dobré na záněty, které dostáváme z těla mnohdy nesmyslnými antibiotiky.

Petr Nýdrle

Petr Nýdrle

Autor: Petr Nýdrle

Poslat Tisknout

Komentáře

Posíláte doporučení na článek: Než se v sále zhasne: Zánět

[contact-form-7 id="37" title="Poslat emailem"]

Nahoru