Zpět / Kultura

Než se v sále zhasne: První čtená

9. 4. 2014

Byl březen. Slunce hřálo tváře i ulice zšedlé, stromy neměly nic jiného na práci, než jít do květů…

První čtená. Neznám je. Bože, co tu dělám. (Mimochodem má práce tak nějak souvisí s divadlem. Ale o tom až potom. Nyní jen pro základní informaci, ať se mi moc neztrácíte) První čtená. Neznám je. Bože, co tu dělám. Kavárna, která je v budově divadla, nádherně voní čerstvou kávou. Objednávám si ji, zapaluji cigaretu a vystavuji tvář slunečním paprskům. Pokouším se formulovat věty, které jim chci nebo spíš musím říct. Nesnáším ty začátky. Ta nervozita. Dokázat jim, že mi můžou – lépe řečeno – měli by, uvěřit. Jako režisérovi. Také projektu. Na tuto nervozitu nemá vliv ani věk, ani pracovní zkušenosti, ani úspěch. Na divadle, kde je život jepičí, se začíná vždy znovu a znovu. Proto je vlastně divadlo nádherné i kruté, neboť se děje vše jen teď, v tomto okamžiku, v této chvíli. Není ani předtím, ani potom. Z čela si dlaní stírám jemné krůpěje potu, típám cigaretu, vůně kávy mě stále doprovází i do útrob budovy. Uzavřená místnost. Dlouhý stůl. Kolem židle. Vůně dřeva z praktiků a dřevěné podlahy. Na stole víno. Nealko. Chlebíčky. Zákusky. Divadelní scénáře.

376619_10151180601465743_628406601_n

První čtená se začíná už od Shakespeara stále stejně. Všude přítomná vůně divadla. Vůně mám rád. Horší je, když divadlo nevoní. Jako by mrtvé bylo. Jako by se tam neuskutečňoval proces tvorby. Přítomno je několik lidí. Můj problém, že jsem všude včas, dokonce s předstihem. Pak čekám jak trubka. Považuji to za základ, dodržovat domluvené. Jestli tady vládne anarchie, budu muset být přísný. Nemám rád předem vymýšlet, jaký budu muset na herce být. V roli režiséra. Dochvilnost, výsada králů – říkává má babička. Zaplavuje mě pocit jistého zklamání, nejistoty a plachosti. Nutí mě to jít znovu kouřit, abych tentokrát zabil čas. Mělo to být tak, že otevřu dveře a už tam všichni budou… Na kuřárně se potkávám s několika herci. Některé znám, zdravíme se. Běžná praxe je, že pokud soubor znáte, vyberete si herce. Umělecký šéf buď souhlasí, nebo nabízí jiné, pokud o ně má někdo další zájem. A tak se licituje a smlouvá, jako na perském trhu. Smůla je, když soubor neznáte. Dostanete, co zbylo, a pak se divíte. Každý režisér má určité představy o každé z rolí. Bohužel takové různé představy může mít herec, ale i dramaturg nebo osvětlovač. Pak záleží na síle režiséra a schopnosti krotit. Hlavně si nenechat do své vize příliš mluvit jiné. Pokud soubor nezná, musí udělat vše proto, aby všechny viděl v jiných inscenacích. Neděje se to často. Ale dobře obsazený herec je základ! To, jaký je herec člověk, je druhotné, i když to také během zkoušení hraje důležitou roli v komunikaci a při tvorbě. Dopíjím kávu, vyhazuji do odpadkového koše a vstupuji, tentokrát do plné zkušebny.

Usměju se. Beru si slovo: „Jsem rád, že jsme všichni, a že jste přišli. Je to snad důkazem, že by Vás to mohlo zajímat, případně, že Vás do toho nikdo nenutí,“ meleš kraviny – napadá mě. Ty počáteční bláboly a fráze o ničem. Všichni se tváří, jako, že krásná řeč, že už nemohli dospat v radostném očekávání potkat se se mnou, a že nemají nejbližších přátel, než je tato samotná komunita, a v neposlední řadě, že touha začít pracovat na něčem novém, je víc, než dovolená v Karibiku. Usměju se tomu, a přemýšlím, jestli si aspoň někdo přečetl text předem. Dramaturg zatím říká nějaké oficiality a já je pozoruji. Jeden intelektuál, s ním bude práce. Vypadá, že spolknul všechnu moudrost světa. Ten mi to jen tak nesežere. Ten druhý je v pohodě. Nehraje nic, nepředvádí se, dokonce mě nechce oblbnout svým možným intelektem ani případným talentem. A ke všemu je to smíšek. Fajn. Škoda, že tomu jeho humoru moc nerozumím. Třetí je tak mimo, že na něčem frčí, nebo se ještě neprobral z kocoviny. Čtvrtý morousovitě krabatí čelo. Pátý kouká do blba. Šestý… Raději herečky. První se usmívá, jako tele na nová vrata – jak se u nás říkalo. Další si koketně prohrabává vlasy. Třetí a čtvrtá šeptem drbou tu první. A pak ještě ona. Spíš s velkými… Ne ňadry, písmeny! Ironicky přímá. Vtipná. Přirozeně inteligentní. S fantazií. Tu přesvědčit bude oříšek, ale vyjde-li to, snad bude i setkání v neminutí se. Čas běží. Zase jim něco dokazovat. Přesvědčit je. Proč to dělám? Co mám říct, že to prostě tak nějak cítím a tak to bude, basta fidli.

69265_414592055296325_100509944_n

Blábolím. Proč se vždy nechám ukecat? A čas jako naschvál běží pomalu. Nevadí, není to poprvé. Nedůvěřivě naslouchají. Domlouváme se, že dnes pouze přečteme, ať víme. Rozebírat dramaturgicky, obsahově a kudy inscenaci povedu, bude lépe vypravovat si zítra. Herci tedy čtou. Většina z nich působí jako děti v první třídě. Mnohdy nejsou schopní přečíst v celku slovo, natož pak celou větu. Což je vždy lepší, než druhá skupina herců, kteří se mi snaží od první čtené ukázat svoji emoční intonaci v hlase, čímž demonstrují, jak již mají svou postavu vytvořenou. Ale pravdou zůstává, že čtené zkoušky mnohdy nesnáší jak herci, tak režiséři. Považují je za ztrátu času. Ale většinou záleží na žánru. Během jejich koktání je mnohdy na něco upozorním, něco naznačím, malinko vysvětlím vazbu nebo situaci, ale vnímám, že se tak pekelně soustředí na samotnou četbu, že zavalit je informacemi, by dnes byl holý nesmysl, nevnímali by to. Herci jsou většinou jako děti. Nebo zvířátka. A každý úplně jiný. Takže režisér musí být psycholog, pedagog, táta i máma a vytvořit jim ty nejlepší podmínky, aby mohli tvořit. Pokud se mu tedy podaří rozpoznat, co které z dětí potřebuje. Uf, tak snad jsme to zvládli. Stůl plný drobků, ale jídlo snědeno. Pití vypito. Oni pochváleni, že tak soustředěně a krásně čtou. Spokojeně pokyvují hlavami a odcházejí. Já zatím ani pořádně nevím, zda jsem si je obsadil správně. Ale mám rád výzvy a dobrodružství. Tak zase příště.

Autor: Petr Nýdrle

Poslat Tisknout

Komentáře

Posíláte doporučení na článek: Než se v sále zhasne: První čtená

[contact-form-7 id="37" title="Poslat emailem"]

Nahoru