Než se v sále zhasne: Hlavně dýchej

Stojím na zastávce. Trolejbusové. Je ráno. Důchodci se začínají sbíhat jako vosy na turecký med. Je to jejich hodina. Mládež odjela do školy, kam zasedla do svých lavic. Teď je řada na druhé cestovatelské vlně. Naše nejstarší generace popadla své tašky, vozíky na nákupy a ženou se na své startovní čáry. Sluneční paprsky mi zahřívají tváře a nepříjemně řežou do očí. Měl bych se oholit, napadá mě. Přivírám oči. Ty rozkvetlé stromy na protější straně jsou nádherné. Několikrát nasaji jarní vzduch. Mám víc než rád tu vůni jara. Od chvíle, kdy jsem se probudil, mi hlavou běží slova, která se samovolně proplétají do vět, řádků, veršů a kouzlí příběh. Snažím se je v mysli obrušovat. Potřebuji několik textů pro inscenaci, kterou teď dělám. Doufajíc, že se z oněch rýmů stanou písně. Oni ještě ti chudáci herci ani neví, že jsem se rozhodl, že budou zpívat. Myšlenka je – píseň musí posunout děj, příběh, situaci. Musí něco vypovědět o postavě. Za tím účelem škrtám zbytečné bláboly ve hře. Škrtám tím pádem hodně, neboť jsem škrtal už kvůli pohybu, který dokáže vyjádřit daleko víc, než mluvené slovo. Prostě ano, teď jsem ve stádiu, kdy je nutné, aby některé postavy zpívaly. „Když jsi v tísni, řekni to písní“, říká vždy má babička a hned na to zapěje: „Letěla husička, letěla z vysoka, nemohla doletět, spadla do potoka….“ Zpívá to od chvíle, co pamatuji. Bude to už pětatřicet let. Zatím vůbec netuším, co tím chce říct. Takže budou zpívat. Snad to dokážou. Zpívat musí Terka a Míša, jsou velkou inspirací… A ďábel. Jako v kabaretu. A musí hrát i na hudební nástroj. Alespoň někteří. Aby to byl živý tvar. Co to po nich chceš? Umění činoherní, umění taneční, teď dar zpěvu a vzápětí i muzikálnost a nadání pro nástroj?!!! Žádné pochybnosti. Vždyť Martin hraje na piano. Druhý Martin téměř na vše: piano, basovou kytaru, trubku, saxofon a bezpochyby i triangl či harfu. Já se nikdy nedostal dál, než k tomu trianglu. Kuba hraje na housle a saxofon. Skvělé. Proboha, hlavně z toho nesmí vzniknout muzikál! Nesnáším muzikály. Musí to být šansony!!! Tak tři, pět písní. Když přijíždí trolejbus, hlavou mi běží text pro Terezu:

V močálu ukryt podobáš se stínům,
však já tě přesto stále poznávám,
nechceš mě znát, já nestala se jinou,
s tebou a běsy pořád prohrávám.

To jsou mé oči, těmi na tě hledím,
má ústa šeptají tvé jméno napořád,
dlaně co hladily tě, se mi chvějí,
mé vlasy líbals vždy tak rád.

Já královnou jsem zrádnou,
jen děvkou a nic víc,
jak sup po tobě chci prahnout,
tvá kořist, vlk i denní svit.

S měsícem navždy chladnou,
nevím kam jít, co říct,
probodnout srdce ostrou hranou,
zabít tě, bez citu pak být.

foto: Lucie Urbanová

Cestující se hrnou do vozu a zastavují se hned ve dveřích. „Prosím vás, můžete se posunout hlouběji do útrob trolejbusu. Není to drak, nic vás nesežere.“ Důchodci ztratili smysl pro humor již dávno. Většina něco zavrčí a ostentativně zůstávají stát. I když mám z lidí fobii, nalepím se na ně. Dveře se zavírají, já přimáčknut jako moucha na skle. Pusu jsem zavřít nestihl, tak jim to tady možná i poslintám. Na další zastávce mě trolejbus vyplivne, alespoň na chvíli, na čerstvý vzduch. Prostor se trochu uvolní, postupuji tedy hlouběji do vozu. Radostné to není. Lidu je víc a víc. Zatuchlost kabátů prostupuje prostorem. „Hlavně dýchej“, říkám si a raději se opět vracím k textu ve své hlavě. Tvé paže svíraly mě v zastavení… napadá mě, když si uvědomuji, že nemám úniku. Zablokován v uzavřeném prostoru davem lidí. Rozepínám si zip na svetru a knoflíčky u košile. Pomalu, ale jistě se začínám dusit. K mé smůle se dvě korpulentní stařenky vydaly ze svého stanoviště v zadní části vozu na stanoviště do přední části vozu. Snaží se prodrat. Za sebou táhnou své nákupní vozíky. Urputně se na mě dívají. Netuším, vážně nevím, jak jim uvolnit cestu. Nepříjemně něco zahlaholí podruhé! „Ne. Opravdu nevím, kudy vás pustit. Kam jste se vůbec vypravily teď, když je to tady tak narvané?!“ Stařenky se v obličeji proměnily v lačné Lítice: „Jdeme si sednout na svá oblíbená místa. Tak nás snad pustíte!“ Začínám skutečně lapat po dechu. „Nu, stále nevím, kudy chcete jít. Můžu se pokusit roztáhnout nohy a vy podlezete, nebo jestli si troufáte, udělejte výmyk. U stropu zdá se, by aspoň trochu místa, bylo.“ „Hulváte“, zařvaly Lítice a nějakým nepochopitelným způsobem se vcucly tam, kam potřebovaly.

Tvé paže svíraly mě v zastavení,
když lásku přísahals mi ve vzdechu,
nemám už síly, stále tvojí běhnou…
Člověk či zvíře?! Dusíš mě, jsem bez dechu!

Čekat tu budu neustále,
jak věrná fena, tebou přišpendlena
na výstavce tvých triumfů a cen.
Jen vrať se, vrať, vem si mě a pleň!

foto: Lucie Urbanová

Zapsal jsem si konec textu do mobilu, když v městské hromadné dopravě začali panikařit snad všichni staří lidé. Právě jsme vyjeli ze zastávky, a tudíž oni vycítili, že ta další, je pravděpodobně ta, kde musí vystoupit a báli se, že je tady někdo zanechá, jako malé děti v mateřské školce. Co by si pak počali? Odmítám být udupán. Nechci ještě zemřít! Proto jsem se ozval: „Prosím vás, všichni se uklidníme. Přestaňte se tlačit a vyčkejte, až vůz zastaví. Zbytečně nevytvářejte paniku. Všichni jednou musí vystoupit, tak na všechny dojde řada. Nebojte. Ti co stojí blíž ke dveřím, musí vážně vystoupit jako první. Takže se zase zastavme, sednout a vyčkat! Děkuji.“ Pár mladších lidí zatleskalo. Vůz konečně zastavil. Všem se podařilo vystoupit. Sedám si na opuštěnou lavičku. „Copak už ani mezi lidmi nemůže mít člověk soukromí?“,  říkám sám sobě. A vyčerpán se rozhoduji jít zbytek cesty do divadla pěšky. Zvoní mi telefon. Zvažuji, zda ho vzít. Je to ale člověk, který mi skládá hudbu. U rozkvetlých narcisů se rozhoduji hovor přijmout.
–    Ahoj. Tobě se dovolat, je téměř nemožné.
–    Dopoledne se s telefonem nekamarádím. Zatím mi ještě naštěstí nepřirostl k ruce. Stejně bych ti volal. Mám pro tebe další text.
–    Ano? Překvapuješ mě. Na začátku jsi říkal, že písně budou tři čtyři.
–    No však ano.
–    Fajn. Ale tahle je devátá.
–    Sakra. Hlavně to nesmí být muzikál.
–    Mě to baví. Ty jsi šéf – směje se Martin. Pokud jsi s hudbou prozatím spokojený, s radostí budu skládat dál.
–    Jsi hodný, děkuji. Jo, a jednu píseň budu mít i já. Bude jich tedy deset.
–    I Ty?
–    Ano, vím, že neumím zpívat. Bude to šanson, který si v klidu vychrchlám. Pokud to nedám, tak to zazpíváš ty.
–    Ty v tom taky hraješ?
–    Nemám jednoho herce. Vypadl, či co? Nesnáším to. Hrát a režírovat, ale ty čtyři dialogy dám. Ostatně, teď se mi nechce nad tím moc přemýšlet. A vůbec. Už roky se mě všichni bojí obsadit, tak se holt musím obsazovat sám. Jen abys věděl. Budou to „Rozkousané rty“, co jsme napsali Irence do Laktační psychózy. Upravím si jen text. Víš, co? Řeknu ti ho teď:

Ty rozkousané rty
Ta krůpěj krve stékající k bradě
Ten dotek mojí vlhké dlaně
Když ústa tvá vpíjí se do těch mých

Mráz, co prochází mi páteří
Sotva tvůj dech, opře se mi o šíji
Prsty, které spolu zápasí
A tlukot srdce, co je nedočkavé

Zas a znovu hledám tvoje dlaně
Jenom tě hledám, a nic víc
Sám sobě nechci připustit
že už dávno, dávno měl jsem jít

Pusté, prázdné dny
Bezmoc, tříštící se o duši
Tichý strach, co jen křik přehluší
když nejsi se mnou, jak bys měla být

Úsměv, co mi dávno nepatří
tvůj zrak, hledajíc cesty ven
lži co žili jsme jak krásný sen
krvavé šrámy, jizvy na srdcích…

foto: Lucie Urbanová

Prostě, tak nějak. Pokud sis to nezapsal, tak doufám, že si to zapamatuješ.
–    Já si nic nepsal, ale pěkné. A ví herci, že budou i zpívat?
–    Zkoušení na divadle, je jako budování milostného vztahu. Ani ve vztahu nemůžeš vyklopit a udělat všechno hned během dvou týdnů, byla by to pak už jen nuda. Dnes jim to řeknu.
–    To budou asi moc rádi a šťastní. Musíme už začít korepetovat.
–    Příště. Domluvím, neboj. A chci tam piano a housle.
–    A basu.
–    Ne. Ani bicí. Musí to být komorní.
–    Bicí ne. Basu.
–    Dobře. Tak brzy. Vidím přechod a zelenou, tak běžím, měj se.

Za půl hodiny oznamuji svůj záměr hercům místo pozdravu. Fascinovaně na mě zírají. Tak asi vážně mají radost. A zkoušení jakékoli inscenace musí být vždy hlavně radost! Takové vytrysknutí z přetlaku!

Autor: Petr Nýdrle