Zpět / Kultura

Než se v sále zhasne: Dva tábory

16. 4. 2014

Pravou nohou jsem se odrazil od dna bazénu a vymrštil se nad hladinu s elegancí velryb. Mé tělo se zalesklo v odrazu umělého osvětlení městských lázní. Ve vzduchu jsem se přetočil na záda a opět se nechal pohltit vodou. Vlna, která se po mém dopadu vytvořila, vyvrhla i ty zbytky vytrvalostních plavců na pevninu, kteří odolali prvnímu přívalu, když jsem se před půl hodinou po svém příchodu vnořoval do vody. Nevšímali si toho a kraulovali dál i na souši. Pod hladinou jsem otevřel oči a podlehl vlastní sugesci, že cítím vůni kávy i přesto, že to nyní není možné. Snad za to mohla včerejší návštěva Tracyho tygra v Městském divadle a vůně (především ta) slečny Laury. Nádherná, poctivá režie. Kouzelný pan Šopík v roli Dr. Pingitzera. Křehká M. Kalužíková v již zmíněné Lauře. Jen škoda, že ostatní herci v životě svého tygra asi nikdy neměli. Měl bych s Markétou udělat rozhovor. Je skvělá i v Žídkovských Bohyních, – napadlo mě, když jsem se opět vynořoval nad hladinu, abych se mohl nadechnout, i když „pod“ vodou, je mi vždy lépe než „nad“.

ilustrace Pavlína Jurasová

Uběhl týden od první čtené. Dnes naposledy. Zítra první aranžování scén a situací. Vybral jsem a upravil jeden z nejkrásnějších textů, které jsem v životě dostal do ruky. Dokonce jej stavím na roveň svých soukromých „biblí“ vedle: Sto roků samoty, Malého prince, Tracyho tygra, Mistra a Markétky, Shakespearových sonetů a ještě několika málo knih, ke kterým se vždy rád vracím.

Celý týden jsem hercům vyprávěl rodokmeny, rodinné vazby, báje týkající se našeho příběhu a postav. Mluvil jsem o historické situaci doby vzniku a vlivu dalších století, zemí, kultur. I vlivu na další umělecká odvětví. Herci poslouchali, mnohdy se v tom ztráceli, často se nudili. Daleko víc je bavilo, když jsem mluvil o tom, jak jejich postavy vidím já, ke komu co cítí, co je podle mě motivuje. Koho chtějí, koho nechtějí, koho milují, koho nenávidí a koho využívají pro své cíle. To se i často přidávali, debatovali. Dávat život literární postavě, dobře napsané, to je pro herce vždy radostné. Nepochybuji, že v tom textu mají všichni co hrát. Pozorně naslouchali, když jsem jim vyprávěl, kudy je chci vést, nakolik stylizovat, kde použít řeč těla jako výraznější vyjadřovací prostředek než slovo mluvené. Soustředěně mě vnímali, i když jsem ulítl a v naivní důvěře jim sděloval, že každý obraz vidím jako plátno, nejlépe od Boschce nebo Caravaggia. To mnohé bavilo také. Někteří se lekli a s upřímností sobě vlastní zvolali: „Půjde tedy o formu nebo o obsah?“ Nevěděl jsem, jak na tuto hloupost reagovat. „Vždy jde o obsah, jinak divadlo nemá smysl,“ řekl jsem rozpačitě, nadechl jsem se a pokračoval. „Respektuji herce, ale i Vy si musíte uvědomit, že vás překročení vlastních stínů může posunout, ať už jste jakkoli výborní. Já po vás nechci  vaše herecké šuplíky. A také prosím, je nutné si uvědomit, že herectví je jen jednou ze složek divadla.V Česku se často zapomíná, že tu divadelní magii krom herců, vytváří i pohybová složka, kostýmy, scéna, hudba, světelný design…“ Téměř půlka nevrle zavrčela. Stoupl jsem jim na kuří oko, zdá se. Začal jsem jim vyprávět, jak si vážím herců, kteří dokáží pracovat s výtvarnou a celkovou složkou inscenace. Což je v zahraničí běžné. Což je běžné už třeba vedle na Slovensku. Pokud to není samoúčelné, krásně se na to dívá, oči doširoka otevřené, duše kráčí blíže k nebi. Třeba Misantrop v akváriu, Drábek v bazéně a hlavou dolů, Andělé všedního dne v podchodu nádraží v Kolíně… „Zahrát obsah, to už po mně léta nikdo nechtěl,“ ozvala se jedna z hereček. Usmál jsem se. „Tak budu rád, když to uděláte pro mě. Jinak to budeme muset zabalit,“ řekl jsem, uvědomujíc si, jak musí mít často herci pocit důležitosti, nepostradatelnosti. Není to nic ve zlém, celoživotně dokazují a obhajují svůj um. A já si je intuitivně vybral. A tomuto svému úsudku jsem vždy věřil.

858044_10200489429576252_1519565663_o

Ve sprchách, kam jsem se přesunul po dalších dvaceti minutách, jsem se tvářil, že nevidím skupinu starých skautů rozcvičujíc se nazí na zemi na všech čtyřech, že nevnímám kohoutí rituály sprchování a hru, kdo je tady větší pán či otevřený exhibicionismus několika jedinců. Pod rouškou vonící pěny jsem si formoval postup dnešní zkoušky, kdy se na dlouho uvidíme všichni, neboť následné týdny aranžování obrazů nevyžadují účast všech. Zastavil jsem vodu, otočil se. Oči se mi potkaly s pohledem naznačujícím víc, než bych si přál. „Ne, nemám zájem!“ řekl jsem raději, abych se osoby zbavil a nebyl pronásledován, jak vysoká nadrženým ohařem.

To, že nevypadám na prahu čtyřicítky ještě k zahození, jsem si uvědomil i během zkoušení, když několik hereček více méně okatě se mnou začalo koketovat. Což ale tak nějak patří k věci. O tom však někdy příště. U šaten opět ty oči. Úchyla si nedá pokoj, – napadá mě. Náhle promluví: „Omlouvám se. Je to tak nepatřičné. Jen nechci, aby došlo k nedorozumění. Já vás nehodlám balit. Já s vámi teď zkouším. Asi jste mě bez šatů nepoznal. Říkal jste, že před zkouškou chodíte plavat, a že oceníte, když se přidáme.“ Idiote, – pokáral jsem sám sebe v duchu, – Egocentrický idiote!,- a zasmál jsem se. „Aha. Ano. Moc se omlouvám. Já po ránu nevidím, neslyším, nevnímám… Tak, že bychom si začali tykat, všechna tajemství mezi námi téměř odhalena…“ snažil jsem se žertovat. „ Já jsem Petr… A že jste přišel sám… To vás, tedy tebe, šlechtí.“ Herec byl v rozpacích ještě víc než já. „Ne, ne… nás je tady víc než půlka. Jenom jsme nevěděli, jestli tě můžeme otravovat. A pak, byl jsi pořád pod vodou.“ Ach ano, to je pravda, – problesklo mi hlavou a rozhodl se všechny pozvat na kávu.

560877_2971699431188_540476463_n

Tak já je vyzvu, ať pro sebe něco dělají, a pak je přehlédnu!!! Kdo by tušil, že je tak k rannímu plavání nadchnu. Do půl hodiny nás pět sedělo v divadelní kavárně, oči napuchlé od chlóru, přesto tak nějak spokojeně, vysmátí a dobře naladění. Poprvé, po tom týdnu, jsem měl pocit, že se malinko lámou ledy a z oficiálních dvou táborů se snad, časem, může stát tábor jeden – dýchající pro stejnou věc. Dýchat pro věc – moc se mi líbí toto větné spojení, které mi kdysi řekla jedna výborná herečka. Kavárna byla prostoupena sluncem a krásně voněla (stejně jako včera Laura), když jsme odcházeli na poslední čtenou.

Autor: Petr Nýdrle

Poslat Tisknout

Komentáře

Posíláte doporučení na článek: Než se v sále zhasne: Dva tábory

[contact-form-7 id="37" title="Poslat emailem"]

Nahoru