Mé velké lásky … Federico García Lorca

Někdy mě napadá myšlenka, co se rouhá. Jak coura nestoudná.  Jak vzpoura.

Obzvláště na podzim. V paprscích zářícího slunce, jež zebe jako Luna na noční obloze.

V barvách pozdního babího léta. V zatoulaném větru přinášejícího pozdravy z dálek. Ve vánku hrajícím si s mými vlasy. Či v dešti sychravého rána, co vpíjí se mi do kůže, jak vůně tvého těla. Kdysi.

Jak ve vášni naše běsy. Jak strach, co strachem vlastně není, a právě přesto nás vždy děsí.

Láska, po té se mi stýská. Jako bych na ni neměl právo v tomto životě. Jako by všechny vášně byly odehrány v těch dávných příště. Jako bych měl zaplatit daň, že příliš jsem miloval a byl milován v těch životech minulých, záblescích podvědomí ve spánku osvobozujícím.

Bez velké lásky, vášní, však coura citová než uzavřu všechny brány světa, sebe… Tak těžce, se mi na to prázdno zvyká. Nechci tím říct, že žiji bez lásky. Jako Miss světa vše objímám, snažím se ji dát… Dětem, lidem, blízkým, přátelům… Vrací se však v jiných podobách než potřebuji k životu.

Já parazit všech citů. Já děvka. Coura v emoci. A tak si zvykám, ve své bezmoci. V tom mrzkém žití bez citu, žije se lépe. Však doufám ve zkrocení. V spoutání a nastavení řádu. A v lásku ve vášni, s vášní, mrzkou i velikou, žadonící a volnou též. Jakoukoliv, na co si vzpomeneš, ale hlavně živoucí a živou.  A než si troufne, mám přece knihy, filmy, vlastní fantazii – bohatý vnitřní svět. A chlad svých dlaní. Ticho bez šeptání. Vrátit ten čas, těch sto i tisíc let. A lidé nudí mě, tak často.  Jak jsou stejní, jak rozválené knedlíkové těsto. Bez zelí, masa, bez šťávy.  V tom dalším životě chci prosím v čase zase hodně zpět. Mé lásky….

Bylo mi snad pět a dvacet let, když s Elzou trávili jsme léto v Granadě. Líbánky, láska a nečekané vášně. Jak moc jsme chtěli žít, milovat, sny si plnit, nejen snít. V té době mezi válkami. Psal se rok 1928. Tehdy jsem nedokázal rozpoznat, zda má touha patřila jemu nebo jeho tvorbě. Je možné milovat umělce pro jeho umění? Opominout lidskou bytost?! Ta coura ve mně. Je, je to možné. Je možné milovat talent místo člověka.

Ten večer jsme s Elzou byli pozváni na slavnostní večeři, k našim známým, jenž byli tak laskavý, že si nás, ve svém zbohatlickém stárnoucím rozmaru, oblíbili. Celý den se mluvilo o tom, že by měl přijít i mladý bohém a talent Španělska Lorca.  Celý den se šuškalo, jestli dorazí i se svým údajným milencem Salvadorem. Přišli oba. Beze studu, naplňujíc představy a fantazie o sobě samých. Byli nepředvídatelní, živelní, bystří, pohotový, nespoutatelní a plní života, života!!! Bože můj, dělá to ten jih???! Federico byl plašší a tišší než jeho společník. Také uhrančivější. Krásnější než jak ukazují dochované malby či fotografie. Čím víc se blížil večer k závěru, tím víc Elza byla znepokojena a jemně znechucena, tak jak by dobře vychované děvče z Anglie mělo být. Nepopírala jisté charisma obou mužů, nemohla ovšem přenést nehoráznou přímost, otevřenost a excentričnost, především Dalího. Nemohl jsem s ní tak úplně souhlasit. Přitahovalo mě to kouzlo, které se zdálo jako cesta k jisté svobodě. Už ten večer mě napadlo: „Kéž se stanu alespoň na jednu noc, jeden okamžik, nepatrnou chvíli, tou znepokojující, naplňující Múzou…“ Všechny cesty, které mi to léto Federico otevíral, zavíral jsem sobě. Neuvědomil jsem si tenkrát, že on mě může postupně neznat, jenže ti ostatní mě budou znát neustále.

Brával mě do umělecké kavárny Alameda. Luis Buñuel, Emilio Pradose, José Moreno Villa, Pepín Bello a mnoho dalších a dalších. Ty nekonečné debaty o umění, politice, touhách a objevech. To bohémské španělské podhoubí. Ty jiskry v jejich očích, ta touha žít a tvořit především. Ty noci, co proměnili se v den a dny zase v noc. A především Federico, jeho poezie, jeho okouzlení svým krajem, jeho láska a dar řeči, jazyka. Nikdo nikdy nedokázal tak nádherně recitovat své básně, číst vlastní prózu. To velké, hluboké a zranitelné srdce. Nedalo se nepodléhat. A to ještě v té době nestvořil ani Pláňku, Krvavou svatbu, Dům doni Alby… Ten básník velkého ducha a něžných dlaní.

Poslední neděli v srpnu jsem se s ním přišel rozloučit. Stáli jsme těsně u sebe v tom šeru. Zadíval jsem se na jeho rty, i ten nepatrný dolíček na bradě. Na chvíli jsem zavřel oči. Uvědomoval jsem si jeho vůni, které jsem dřív nepřikládal žádnou důležitost. Cítil jsem, jak se mi na tváři odráží jeho dech. Podíval jsem se mu do očí, které mě neustále pozorovaly. Jeho prsty se nepatrně dotkly mé tváře a letmo klouzaly po spáncích ke rtům a krku. Stačilo málo, abych podlehl tomu jemnému ataku a možná bychom se políbili. Nicméně udělal jsem pravý opak, odtáhl jsem se. Což nás oba dostalo do rozpaků. Věděl jsem, že musím něco říct.

• Promiň. Nepřišel jsem se s tebou vyspat… Já vlastně nevím, proč jsem tady.
• Můžu tě alespoň obejmout?
• Nevím…

Někdy jsou vztahy komplikované, – proběhlo mi hlavou. Ale i přesto, že jsem nechtěl dát záminku k ničemu, a už vůbec jsem netoužil svému příteli ublížit, nečekaně jsem ho objal. Federico opakoval ten pevný stisk, hlavu zabořil na mé rameno a svíral mě tak silně, jako by vytušil dříve než já, že se vidíme naposledy. „A dál?“ zašeptal jsem. „Nevím co v tomto příběhu dělat dál, protože se nic z toho, co se stalo…, vyslovilo…, stát nemělo!“

• To přece nevadí, že mě nemiluješ. Jen mi zůstaň.

Nevím, nevím jak se chovat v takových situacích, – řekl jsem sám pro sebe.

• Chci tě.
• To nikam nevede…. Chtěl jsem tě vidět. Nechtěl jsem ale, aby nás to bolelo. Tebe aby to bolelo.
• Mám tady víno, dáš si? … neměli bychom odhánět lásku, ať už přichází od kohokoliv. Tak proč si tady?! Co skutečně chceš?!

A opět jsem to byl já, kdo se přitiskl, kdo našel jeho ústa, kdo dovolil, aby se naše rty vpily jeden do druhého. Po chvíli, opírajíc čelo o čelo, Federico řekl. „ Nejsem dost silný rozvrátit ti rodinu!“

• … můžeme mlčet?
• To bychom se pomilovali.

Věděl jsem, že jsem měl odejít dávno. Hned poprvé, když jsem sundal prst ze zvonku jeho dveří. Ale teď jsem byl příliš unaven někam chodit. Jako by vůle pro cokoliv ustupovala. Začal jsem naslouchat tichu místnosti, i domu. Zavřel oči. Jak by bylo jednoduché se teď tvářit, že spím a dovolit, kdyby můj velký básník našel odvahu, se nechat v tom rádoby spánku, hladit a vlastně dělat všechno, co by můj přítel chtěl. Ale proč to dovolovat? Nebo vážně ho chci? Chci ho?! Z úvah mě vytrhl pocit, že jsem sledován. Zachovat klid. Čekat. Uvědomoval jsem si, jak se Federicovo tělo přitisklo k tomu mému. Začal mě  hladit.

• Tak jo. Co chceš tedy? Ošukat mě? Tulit se? Nebo si to přede mnou uděláš a já se mám dívat? Dlužím ti daleko víc, udělám to!

Ve chvíli kdy jsem to vyslovil, věděl jsem, jak moc jsem přestřelil. Byl jsem to přece já, kdo nakráčel v noční hodině k němu domů! Federico přešel k oknu. Otevřel ho. Z krabičky vytáhl cigaretu a zapálil si. Má přítomnost stávala se nesnesitelnou. Nemusel mi to nikdo říkat. Ale stále jsem nedokázal odejít. A tak jsem vstal a začal se svlékat. V odrazu okenního nočního skla mě Federico sledoval. Nahý přistoupil jsem k němu, vzal si od něj cigaretu a potáhl. Zavřel okno. Popošel do středu místnosti a také se svlékl. Stál tam ztracený v sobě, ve svém bytě, v našem vztahu, v této situaci. Kruhy, ty nepřetržité kruhy, ze kterých nedokážeme vystoupit, abychom mohli s lehkostí plout životem a radovat se. Ty kruhy a víry, které nás znovu a znovu vrhají do svého středu a stahují do komplikovanosti bytí.

Nešlo přehlédnout, že do místnosti vstoupila žena. Moje žena. Elza. Krásná Elza konfrontována z divností nás dvou. Lapala po dechu, uvědomujíc si, že se i ona stává součástí téhle banální situace. Stékala jí slza, která v tom tichu křičela do prostoru víc, než kdyby měla sílu a odvahu, křičet sama. Federico, který ji zpočátku neměl šanci vidět, si její přítomnosti všiml v odrazu mých očí. Možná spíš v odrazu okenní tabule. Konečně se pohnula. Nejprve se přiblížila ke mně a v hrdém vzpřímení se mi podívala do očí. Pak mi vrazila facku. Malinko jsem zavrávoral. Svými dlaněmi vzala mou tvář, pohladila ji, políbala ten obličej a znovu mě pro fackovala. Pak se otočila na Federica a vpila se svým pohledem do jeho očí. Konečně promluvila. Tichým, prázdným hlasem. „Myslela jsem, že si náš přítel. Ne. Myslela jsem, že jsi i můj přítel.“ Ani jeden z mužů nedokázal promluvit. Bolest jí vytryskla z očí a její krásná tvář se proměnila ve vodopád. „Miluji ho. A vím, že i on mě. Problém je v tom, že miluje i tebe. Nevím, co mám dělat. Poradíš mi, příteli?! Nikdy bych nechtěla, aby se o mě dělil. Dá se dělit o lásku? Nikdy, jsem se nechtěla dělit o něj. Nechci být ta druhá a nemůžu s tebou o jeho lásku bojovat. Ty jsi muž a já jsem žena. Možná….“ A začala ze sebe strhávat šaty. Netrvalo dlouho a stála tam stejně jako my, nahá. Stále hlavu hrdě vztyčenou. Krásná, chladná, kamenná jako socha. „Prosím, obleč se,“ promluvil jsem tiše. „Vysvětlím ti to,“ řekl Federico.

• Co? Co mi chceš vysvětlit? Myslím, že chápu všechno. Dokonce si racionálně uvědomuji situaci, a i když mě to ponižuje, vím, co mám dělat. Ale nesouhlasím s tím, ty hajzle, v masce přítele. Nenechám si ho sebrat.
• Nikdy jsem ti ho nechtěl sebrat!
• Vždycky. Jsi přece lovec lidských emocí a citů. Lásky. Jsi jak houba, která se rozpíná a bobtná. Jak chobotnice, která svou kořist nepustí dřív, než ji úplně emočně vysaje. Bez lásky přece nemůžeš žít. Pozřeš všechno, co ti přijde do cesty a nevidíš ani tu spoušť za sebou.
• To není pravda…
• Chceš ho? Tak jo! Nuže? Chtěl jsi s ním spát, abys ho udělal na sobě závislým ještě víc. Tou něhou. Důvěrností. Tajemstvím. Do toho!!! Ale s ním si vezmeš i mě!
• Je to ponižující pro nás všechny!
• Ano je! O důstojnosti se ale snad v této chvíli nebudeme bavit!

Přiblížil jsem se ke své ženě a začal jí dlaní a ústy laskat tvář, krk, tělo a přitom svou ruku natahoval k němu. Elza se stále tvrdě dívala na Federica, slzy jí nepřetržitě tryskaly z očí, sledovala, jak se chvěje, jak mu oči rudnou od zoufalství. „Ne, ty nemáš právo brečet. Ty ne!“, řekla s opovržením a byla to ona, kdo si ho přitáhl k sobě. Přisála se k jeho rtům a několikrát ho kousla.

Milování jako boj. V bolesti a nenávisti. Snad velké vášni. V cestě, která nevede dál. Zničit, pošlapat, ponížit. Na úkor všeho, všech, hlavně jich tří, dvou, jednoho. Patová situace tak křičela, bolela. Vyšukat mozek. Cit. Zapomenout. Možná si aspoň na setinu sekundy vzpomenout. Jak dravá zvěř. Podprahová pudovost. Strach. Ten strach a bolest, která se musí vybít. Bojovali. Prohrávali. Vyhrávali. Ti dva. Prodlužovali čas, neboť ta úzkost, šílenost a strach z konce…. Stejně nezabránili času, aby byl milosrdný. Bojovná křeč proběhla jejich těly. Leželi a snažili se uklidnit dech, který předbíhal je samé. Pak promluvila. „ A teď vypadni z mého života, zmetku.“ Zachytil jsem ještě jeho tvář, když se zvedal. Musela se dívat, jak pláču, hladím ho, tisknu k sobě a políbím. Pak jsem se schoulil ke své ženě. Pak už jsme se nikdy neviděli. Pak už jsem ho nikdy nepřestal číst. Znovu a znovu. Stále v té velké lásce, ve vzpomínce jednoho léta. A pak mě poslali do plynu. Psal se rok 1942.

7. července 1936 odjíždí Federico, jak to rád dělával, na léto do Granady. Tam jej o dva dny později zastihuje fašistické povstání. Když přituhuje, zatýká se a střílí, přijímá Federico pozvání rodiny Rosalesů a odstěhuje se k nim. Ačkoliv jde o rodinu falangistickou, neuchrání jej před zatčením nejdivočejších útočných a bezpečnostních gard. V noci z 18. na 19. srpna je odveden a v ranních hodinách 19. srpna 1936 je v údolí Viznaru u Granady popraven jako jeden z desetitisíců – zastřelen frankisty. Na tento zločin reaguje všechen kulturní svět a jméno Federico García Lorca se stává symbolem.

Žal svůj chci vyplakat a ty to uvidíš,

plakat a milovat budeš mě pak i ty,

ve vlahý podvečer s tlukotem slavičím,

v objetí padneme s dýkou a polibky.

Svědka chci odstranit, co jako jediný

viděl, jak kdosi mi zavraždil květiny,

přeměnit pláč svůj chci a svoje úsilí

navěky ve snopy zralého obilí.

Ať nikdy neskončí vyznání šeptaná

s láskou, jež zahoří, když slunce zhasíná

a luna skrytá jí odvahu dodává.

Ať raděj zemře v nás vše, co mi odpíráš,

a smrt až vezme i to, oč tě nežádám,

ani stín nepadne na těla neklidná.

Autor: Petr Nýdrle