Osobnost: Markéta Kalužíková

Je neděle. Chladná, přesto nádherně slunečná. Od kavárny na Malé scéně scházím k řece. Slunce se odráží na hladině a oslepuje oči. Vydávám se podél vody k městu. Můj pohled bloudí po stromech, květech, lidech a v duchu si opět potvrzuji, jak mám tohle bloumání městem rád. Jak francouzské, napadá mě vždycky. Za stadionem bezděky zamířím do kopce a jdu, jdu, až si uvědomím, že jsem nad městem. Krásný výhled. V tom jaru. V tomto městě. Dnes.

Celou dobu přemýšlím, jak začít. Jak vám zprostředkovat a přiblížit. Pokusím se o to. Po svém. Snad se nebudete zlobit. Neumím to jinak. Kéž byste si teď se mnou otevřeli víno, čaj nebo kávu a zastavili se, při tom čtení. Mimo čas a prostor. Ať se lépe naslouchá a vnímá. Takový ten nepatrný okamžik „Navšechnočas“ – jak rád říkávám.

Musím se vrátit do dávné minulosti. Píše se rok 1997, je jaro a já sedím v sále Malé scény Zlín, a koukám na pohádku, kterou se svými svěřenci nastudovala paní Navrátilová. Ve změti dětí a dospělejších adolescentů je nepřehlédnutelná. A určitě ne proto, že hraje hlavní roli. Malá čarodějka z Havrana z kamene. Markéta Kalužíková. Malá holka, ale jako by na svůj věk přesahovala sama sebe. Svým nadáním, energií, citlivostí, schopností obsáhnout bolest, krásu, zklamání, štěstí. Křehká a přitom tak životná. Myslím, že si to tenkrát uvědomovali všichni, co ji v inscenaci viděli, že tady se rodí výjimečný talent. Už tenkrát. Anebo jen to „pískle“ převyšovalo ostatní v jejich průměrnosti. Kdo ví? Paměť je křehká. Pravdou však je, že ji nikdo nikdy na Malé scéně neřekl jinak, než Markétka. Jako by každého byla alespoň trošku. Jako Popelka ve Třech oříšcích… přijíždí princ na statek a davu se ptá, kde je ta kráska? A oni reagují: „Tady je jen Popelka, NAŠE Popelka.“ Princ šťastný, že ji našel, špitne: „A snad i trochu moje.“ I Markéta si už tenkrát dokázala získat lásku a respekt všech. Ne proto, že by měla podobný příběh jako pohádková Popelka, naopak.

Narodila ses v červenci, myslíš, že tě léto nějak ovlivnilo?
Nad tím jsem nikdy neuvažovala, ale je pravda, že mám v sobě takové krédo: „Užívej, co to dá.“ Možná, že právě to, hodně souvisí s létem. Každý den se snažím prožít, jako by byl poslední. To mi vlastně vštípili i moji rodiče. Ale věřím, že to mají i lidé, kteří se narodili v zimě. Těžko říct… Mám ráda každé období roku. Vždy si tam najdu jinou část sama sebe. Všechno má své kouzlo. Mně se strašně líbí Česká republika v tom, že se ta období mění. To mi přináší novou radost, nové pocity, nové vůně a je to krásně obohacující. Miluji zimu, protože strašně ráda jezdím na snowboardu, ten sníh jak vrže… Jaro, kdy se všechno probouzí… Léto a slunce… Podzim, ty barvy…

Když se řekne dětství, co se ti vybaví?
… Parta!(spontánní výbuch smíchu) … Mám výborné sourozence. Jsme nejbližší přátelé do dneška a nedáme na sebe dopustit. Trávíme spolu každou volnou chvíli. Je to svobodné, vše co spolu prožíváme. Nemusíme se stydět jeden před druhým, můžeme být blázniví, nešťastní, šťastní, opilí, střízliví… je to vzájemná láska, pocit bezpečí a dobrodružství… od dětství dobrodružství, abychom si každý den zapamatovali. A za to vděčíme rodičům, kteří nás k tomu vedli.

Co je taková první vzpomínka z dětství?
Taková ta, kdy se probudíš a začneš vnímat úplně?… Uvědomuji si věk, kdy mi bylo sedm let. Celý rok jsem nechtěla, aby tomu tak bylo. Vnímala jsem to nějak divně. Nevím proč. Prostě jsem nechtěla být sedmiletá. Když tak osmiletá nebo šestiletá. Možná to začalo být uvědomění, že člověk roste. To je možná to.

Měla jsi v dětství nějaké své oblíbené místo, které bylo jen tvoje, takové malé kouzelné království?
Měla jsem takové své místo na hřbitově, kam jsem utíkala. Krásný travnatý palouček ohrazený stromy a ticho. Až později jsem zjistila, že je to posypová loučka. Nedávno jsem tam byla a už je to jiné. Začali tam betonovat a dělat nové parcely pro umírající. Úplně mi zničili tu mou vizi, vzpomínku z dětství, místo, kde jsem se cítila v bezpečí.

A máš teď nějaké místo, kde je ti dobře?
Vždycky je to v Želechovicích. V každém městě, kde žiji, si musím najít prostor, kam můžu zmizet. V Šumperku… v Brně… vždycky jsem si tam nacházela svá útočiště, ale nikde to nebylo tak silné jako v Želechovicích. Tam jsou louky, lesy a kaplička… nádherné. Tam je pro mě ta magie, zvláštní spojitost. Asi je to přirozené.

Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?
Vším. Kosmonautem, popelářem, hospodskou, Helenou Růžičkovou, šaškem, husopaskou…

Helenou Růžičkovou? (smích)
Ano. Jako zaměstnání, víš? (úsměv) Nevím… Mě to přišlo strašně fajn.

Jaké to pro tebe bylo později, když jsi v patnácti odešla na konzervatoř do Brna? Byla náročná ta změna?
Hmmm… Rozhodovala jsem se mezi hrou na cimbál a herectvím. Tenkrát mě učila Zuzana Lapčíková na cimbál a mě ten strach ze změny strašně chytl. Ale věděla jsem, že nechci jít tady na žádnou střední školu, necítila jsem to. Zuzana mi na mé obavy z odloučení od rodiny řekla krásnou větu, že – vždycky, pokud budu chtít něco získat, budu muset něco obětovat. A to ať si zapamatuji do budoucna. V umění tím spíš. Nebo to je možná všude, těžko říct. Tak jsem tomu něco obětovala. Bylo to těžké. Stýskalo se mi a velmi rychle jsem se musela naučit starat sama o sebe. A pak, všechny ty šílené kolektivy, kdy patnáctiletí lidé nevědí, co se sebou, a divočí, nedivočí, hledají se… je to takové zvláštní. Každý se chytal těch stébel, jak to šlo. Ještě k tomu v tom herectví, kde se to tříští – osobnosti, neosobnosti…

Nikdy jsi nelitovala, že ses dala na herectví?
Ano, někdy ano… Konzervatoře nelituji. Byla živelná, obohacující, strašně živoucí, umělecká, tvůrčí… Později jsem litovala, že jsem šla na muzikálové herectví na JAMU, protože mi už tolik nedala. Měla jsem pocit, že tam je něco špatně. Ale chtěla jsem mít Vysokou školu. Měla jsem raději jít do divadla a přitom studovat nějakou jinou školu, abych měla větší rozhled. Byla bych alespoň vzdělanější, než jsem. Na konzervatoři jsem litovala jen toho, že tam není matematika. Já snad jediná orodovala za matematiku, abychom měli alespoň trochu logické vnímání. Protože v těch patnácti ztratit tyhle základní předměty mi přijde docela hloupé. Člověk si pak pořádně nespočítá ani kde co stojí v obchodě. Ale neprošlo to.(úsměv) Škoda těch obecnějších předmětů. Pak je to pouze jednostranná výuka, což do života moc není…

Víš, divadlo je jenom divadlo. Vyhýbám se slovům„smysl života“. Myslím, že je to hrozně deprimující, když se člověk uváže takto jen na jednu věc. Miluji to, chybělo by mi to, ale v dané situaci je nutné žít normální život. To nejde jinak.

Co ti dělá radost v životě?
Asi to spojení s přírodou. Propojení s rodinou. To, co přichází samo a nevoláš to, nečekáš to.

Z čeho ti bývá smutno?
Z nespravedlnosti. To mě sžírá. Mnohdy se proti tomu ani nelze bránit. A když je spojená s hloupostí, tak to je ta nejhorší kombinace. Proti takovým věcem chci bojovat.

Věříš na lásku?
Ano.

A prozradíš mi, co se ti líbí na mužích?
(úsměv, který přechází ve spontánní smích) Když se okoupou a voní.

Aha. A co se ti na nich nelíbí? Když jsou špinaví a smrdí? (směji se také a není to jen tím, že její smích je nakažlivý)
(neváhá) Sobectví.

Ženy. Co se ti líbí na nich?
Živelnost. To je hrozně hezké. Žena sama o sobě je krásná bytost… No, muži samozřejmě taky, i když… prostě jiný zvířecí druh. (smích)

Vzdala ses cimbálu na úkor herectví. Hraješ ještě?
V Brně jsem se o to pokusila. Hrála jsem se samýma klukama a ti tam holku asi moc nechtěli. Hrávala jsem také doma, když jsem se vracívala. Pak naši cimbál prodali. Víš, cimbál je všemocný… tisíce různých tónů… dokonce ho ani nespojuji s cimbálovou muzikou. V prosinci jsem byla na koncertě. Tak jsem teď v období, kdy začínám hrát. Mám cimbál pronajatý a hraju si sama pro radost.

V roce 2003 přepínám televizi dálkovým ovládáním. Ne, že bych to nedělal i jiný rok, měsíc nebo den. Jen ta chvíle byla jiná. V režii pana Krejčíka se mi na obrazovce, vedle herců jako paní Stašová, pan Huba, objevuje ona. Tenkrát v tv filmu „Dědictví slečny Innocencie“ Napadá mě – Skvělé, že se neztratila a tvoří. Snad se jí daří. Snad. A opět ticho. Jako, když máte pocit, že se ten hezký okamžik nestal, protože jste si ho pouze vysnili. Nebo Vám podvědomí dává najevo: „Hele, není na čase ji vyhledat?“ Ale znáte to. Moc práce. Někdy naplňující, někdy hrozná, mnohdy vyčerpávající. A pak sám život, na který by měl být hlavně čas, aby se mohl žít.

Až jednou, několik měsíců zpět, začalo se mluvit, že dostala v našem Městském divadle angažmá. Jejda, řeknete si. A do divadla se stejně nehrnete, z různých důvodů. Pak je začátek března a Vy se konečně jdete podívat na Tracyho tygra. Nejen proto, že i Váš tygr si to vyžaduje, tušíc, jak moc máte rádi onu knihu, ale i proto, jak rádi podléháte kouzlu Krasulových režií. A je tam ona. Markéta. Tedy Laura. Voní po kávě. Má tygra. Touží po lásce, která ji zrazuje a ztrácí se, aby snad jednou, opět mohla být nalezena. Ta láska. I ta Laura. A vy koukáte, jak ta mladá žena Markéta hraje krásně. Bez falše. Pravdivě. Živoucí. A máte radost. Možná i pocit, že Vás někdo nebo něco pohladilo po duši. Malý zázrak. Ten divadelní.

Za dva dny na to, jdete na Žítkovské bohyně. A ona je jedna z těch, které Vám opět, i když na menším rozsahu, vyrazí dech. Nejen utrpením zakladatelky rodu, ale možná daleko víc ďáblem posedlou. Samotnou temnotou. Ta křehká žena s tělem gazely. Všechno, co na jevišti udělá má přesnost, přesah a v Gombárově režii symbol. Je to jako árie. Obraz, velké plátno. Bohoslužba. A Markéta, postavu naplňující, umožňujíc, že i já jako divák, se můžu potkat s krásou. Že i díky ní je má duše pozvednuta blíže k Bohu. Očištěna. Snad. Magie divadla. Mám slabost pro takové herce. Není jich zase tolik. Přináší do mírně zatuchlého souboru čerství vítr, vzruch, pracovitost, pokoru a poctivost. Radostné ji sledovat na jevišti. Jak postavu žije. Jak dýchá. Kde dává důraz. Kde se nadechuje…

Smím se zeptat, co ti divadlo dává a co bere?
Mám pocit, že mi kolikrát bere osobnost… A vidíš, začínám tím, co mi bere… Divadlu herec propůjčuje své tělo a často svou duši. Což je strašně nebezpečné. Člověk se s tím musí učit pracovat. A někdy to tak jednoduché není. Pouštíš k sobě cizí lidi, životy… každý si ukousne kus mě a i já si vezmu kousek toho člověka. Potom je strašně důležité si říct, co jsem já?! Musí se to pořád preventivně čistit, dřív než by se ze mě stal někdo jiný. Pak se to ze sebe velmi těžce dostává dolů. Přijde mi, že asi to, je vlastně ono řemeslo. Nejnáročnější je práce s psychikou… A co mi dává? Vyzkoušet si být vším. Na všechno si šáhnout. Procestovat celý svět. To je možnost divadla. Můžu být hvězda, můžu být chudák, psychopat, chytrá žena…(úsměv) to je ta svoboda v nesvobodě.

Jak vnímáš začátek každého nového zkoušení?
Je to nervozita plná očekávání. Já se na to strašně těším a přitom jsem nervózní, že zklamu. První čtená, je vždycky trochu šílená. Nový text, kterým všichni listují a hledají se v něm. To mám strašně ráda. Je to legrační, takové rituály…

A přitom jsou to dospělí lidé (smích)
Ano, je to vtipné. (smích) Takže taková natěšená nervozita.

Máš ráda nějakou fázi zkoušení?
To záleží na režisérovi. U každého je to jinak. Mám ráda, když už je postava ve mně usazená a můžu si v ní žít. Když se zvládnou ty technické věci. Ale třeba zkoušení Tracyho tygra bylo celé skvělé. Byli jsme jak na dětském hřišti a pořád jsme si hráli. Bylo to hrozně tvůrčí. Všechny nás tím pádem bavil ten proces hledání. To bylo fajn. Ale pravdou je, že každý režisér chce něco jiného a podle toho, mě pak ty zkoušky, baví nebo nebaví.

Zažila jsi na divadle pocit štěstí nebo svobody?
Určitě. Miluji ty věci, co jsou „přes“, to něco navíc. Když si můžeme v souhře dovolit hrát si s postavou a naslouchat jeden druhému, předvídat se v situaci… to je naprosté blaho, když víš, že se můžeš spolehnout na druhého. Důvěra… To je pěkné. Ano. Kdy už vznikají věci samy od sebe…

Myslíš si, že má v současné době divadlo smysl?
… já nevím. Nevím. Celý život bojuji s otázkou… často mívám krize divadlo nedělat, když vidím, že si my na hrdiny jenom hrajeme. Můj táta třeba dělá záchranáře. On je hrdina každý den! A prožívá to ve skutečnosti, v reálu. Všechny vážné a nevážné situace. Maminka byla policistka, to je to samé… To jsou pro mě opravdoví hrdinové. Doktoři.. nebo i lidé, kteří žijí normální život a jdou a pomáhají jiným v reálu, nehrají si na nic. Dělají to skutečně, my si na to jen hrajeme. Toto je asi věc, se kterou se nikdy nesmířím, že já sklízím větší úspěch než tihle lidé. To mě strašně ubíjí. Pořád se ptám sebe, proč to dělám? Jestli raději nepojedu pomáhat dětem nebo „něco“, abych byla smysluplnější, abych k něčemu byla… Táta říkává, že moje práce lidi strašně nabíjí, že jim dávám sílu a motivaci žít … často o tom mluvíme. Přítel zase říká, že lidem děláme prevenci, a že třeba můj táta řeší akutní případy. Což je taky pěkně řečeno. Ale nevím. Stejně mi to přijde takové… To ale neodpovídám na otázku.

Naopak, má otázka byla poměrně hloupá…
To ne… Nevím, jestli má divadlo smysl. Jsou chvíle, kdy strašně pochybuji… Má smysl, když to plní svůj úkol, své poslání. Ne ve chvíli, kdy se předvádí jen proto, aby bylo předváděno. A aby se v něm prezentovali lidé jen kvůli tomu, aby se ukázali. To se mi nelíbí. Proto se držím kréda: Miluji umění v sobě ne sebe v umění. To je strašně důležité.

Děkuji… Co tě napadne, když se řekne Manon Lescaut?
Motýl.(smích)

Dobře. Když se řekne Nina Zarečná?
Mokré šaty.

Kateřina Shánělka?
Pach. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale takový zvláštní pach kůže.

Laura z Tracyho tygra?
… Tam je těžší květinová vůně. Ano přijde mi, že má na sobě parfém půjčený trošku od své matky.

A ještě by mě zajímalo, máš pořád svého tygra?
Já doufám, že ano. Jestli mi někam neutekl. Nesnáším, když ho ztratím, to je hrozné.

Potkala jsi Malého prince?
Je to tak, že sem tam se objeví, sem tam někam uteče a pokaždé se mění v něco jiného. Což mě baví. To je potom ta motivace, která tě posouvá pořád někam jinam.

Jaké to je, po těch letech, vrátit se do Zlína?
Já jsem do Zlína nechtěla… Od patnácti jsem sem utíkala, ale říkala si, že se už nevrátím. A pokud přijedu, tak aspoň tak, aby na mě rodiče mohli být pyšní. Aby věděli, že jsem něco dokázala. Zvláštní věc. Já se chtěla vrátit s triumfem, ale vůbec nevím s jakým, víš?… Úplně taková divná věc. Tak jsem si řekla, že se nevrátím. Ale pak najednou přišla nabídka… náhoda. Začala jsem zkoušet tak rychle, že jsem ani nevěděla jak. A zjistila jsem, že jsem tady nadmíru spokojená. Opravdu. Strašně ráda jsem najednou zase blízko rodiny. Cítím se tu doma, je tu svobodně, mám to tady ráda. A divadlo mi dává krásné příležitosti. Dokud mě bude posouvat dál, tak bych tady ráda zůstala. Ale nejsem zastáncem toho, že by měl člověk zůstat pořád na stejném místě v jednom divadle. To už by ho potom mohlo hodně degradovat. Nevím. Pokud si budeme schopni navzájem dávat, tak jsem pro. Pokud už ne, je třeba jít dál. Uvidíme. Teď mám šťastné období.

Markéta Kalužíková

V den, kdy přišla na náš rozhovor, bylo opět slunečno. Vstoupila do kavárny téměř v letních šatech. Všichni zpozorněli. To je to její charisma a dívčí krása. Během rozhovoru bylo kouzelné sledovat, jak myšlenkám dává tvar a smysl. Jak je skládá do vět, jako vánek, jako dech, který mnohdy nechala jen tak doznít do ticha, rozplynout se, když větu nedořekla, opustila, aby se vzápětí snažila věc pojmenovat přesněji, pro mě, možná i pro sebe. Často říkala Nevím. Ne proto, že by nevěděla. Jen její pokora, možná věk, jí nedovolovali, aby téma mělo definitivní zakonzervování. Protože divadlo, život, myšlenka… jsou cesty a mnohdy si nejsme jistí, kudy vedou. Tak jsem to z ní vnímal já. Přesto, v každé odpovědi, vyžadující názor, si byla jistá. Často jsme se smáli, mnohdy zvážněli. Její oči jiskřily smíchem nebo byly smutné, když vyprávěla o něčem, co ji trápilo nebo nad čím pochybovala. Víte, těžko zaznamenat tu chvíli setkání s ní. Jak to všechno zprostředkovat přes papír? Jsou chvíle, kdy to není, přes všechnu snahu, toliko možné. Ale pokusil jsem se, ve snaze malinko Vám poodhalit zajímavou osobnost. Protože zastavení a potkávání se s člověkem, jsou víc než důležité. Snad se to podařilo. A Markétě Kalužíkové děkuji za důvěru. Také za ochotu pustit mě alespoň trochu do myšlenek a pocitů. Není to dnes už tak běžné. Děkuji.

P. S.: A ještě tři režiséři. To musím. To by mě mrzelo.

Jak se pracovalo s panem Krasulou?
Toho si moc vážím. V něm jsem se setkala s velkou lidskostí. Je velmi dobrý uvnitř. Nikdy nekřičel, nikdy nebyl nepříjemný. Vždy jsme si promluvili a řekli své názory. Byl totálně srdcem otevřený pro všechno. Pro mě obrovský příklad, co se týče člověka.

Dodo Gombár?
Přesný. Precizní. Věcný. Což je zase úplně jiný druh práce, ale strašně obohacující. Myslím, že to byla největší věc, která mě teď posunula. Dodo dokáže říct tak přesně věci, které po mě chce. Hned. Ale přitom to tvoření nechá na mně a jenom mě usměrňuje. Nabádal přesnými připomínkami a my to jen rozžívali. Což je pro sobeckého herce velmi příjemné (úsměv), když taky má na tom svůj podíl a přichází si na to sám.

Ještě si strašně vážím režisérky Lucie Repašská, se kterou jsem pracovala v Brně v divadle D´EPOG. To je neskutečný zážitek s ní pracovat. Používá různé techniky, např. Grotowského, Michaila Čechova, i své vlastní metody. Tisíce hodin tvrdé práce, kdy člověk neví, co udělal, co se s ním dělo, kde a jak, ale ten výsledek… to je uvnitř neskutečné bohatství, co si odnáší třeba jen z jedné zkoušky. Velmi obohacující práce. Člověk pokořuje vlastní hranice. Myslím si, že to je hodně důležité proto, aby nebyl prvoplánový a nepoužíval klišé. Pokaždé jít „za“, samozřejmě aby ses z toho nezbláznil, a často se musíš vracet. Lucie mě naučila úplně jinak pracovat, přemýšlet…

Markéta Kalužíková (Tracyho Tygr)

Pokud byste měli zájem Markétu vidět na divadle, tak si určitě nenechte ujít v Městském divadle Zlín Tracyho tygra, Žítkovské bohyně a snad i nedávno odpremiérovaný muzikál My Fair Lady. V Brně pak určitě Manon Lescaut.

Autor: Petr Nýdrle