Pojď na jedno

Příležitostí, důvodů a záminek je nekonečné množství. A ať už chcete zůstat pouze u toho „jednoho“, nebo si jich dát víc, vždy je potřeba vybrat správné místo. Řeč je samozřejmě o pivu. Abyste měli přehled, kde se co točí, přinášíme vám sérii článků, ve které se dozvíte více, než jen to, že to teče a dá se to vypít. Zaměříme se na kvalitní pivnice a výčepy a zejména na ty, které mají své plus právě v pivu.

Úvodem pár vět z historie

Prapočátek přípravy piva lze přisoudit Mezopotámii. Již ve 3. tisíciletí př. n. l. se zde pěstovalo obilí a pravděpodobně díky skladování v hliněných džbánech (do kterých snadno zatekla voda) přišel na svět nápoj, jehož obdoba se později stala nejrozšířenějším alkoholickým nápojem na světě.

Pojďme se ale podívat k nám. Nejstarší písemné údaje o pivu na našem území spadají do 10. století n. l. a vztahují se k břevnovskému klášteru. Tam totiž k povinnostem, tehdy dvanácti benediktínských řeholníků, patřilo vaření piva.

Benediktíni byli vůbec velmi aktivní, co se vaření týče. Připomeňme si aspoň Broumovský klášter a jeho Olivětínský pivovar, jehož zlatavý mok můžeme ochutnat i dnes.

Postupně se vaření stalo záležitostí téměř každé domácnosti. Správná hospodyně uměla jak upéct chleba, tak uvařit pivo. Ruku na srdce, zkusili jste někdy říct manželce, že máte po nedělní kachničce chuť na žejdlík domácího zrzka?

Posuňme se o pár set let dál. Až přibližně do 13. století bylo sladování, vaření a šenkování záležitostí „jednoho domu“. Tedy kdo sladoval, ten také vařil a šenkoval. Od tohoto období se živnosti začaly rozdělovat, a to už byl jen krůček ke vzniku opravdových pivovarů.

Jak se ale tenkrát vařilo? Zapomeňte na to, že byste tehdá v krčmě narazili na pořádný ležák. Vařilo se pivo svrchně kvašené, jako sladová surovina byla nejčastěji používána pšenice. Na pořádný ležák čekala česká pivní společnost až do roku 1842, kdy v Plzni bavorský sládek Groll uvařil první pivo Plzeňského typu. Spojení světlé barvy (díky světlému ječmennénu sladu), mimořádně měkké plzeňské vody, žateckého chmele a bavorského stylu vaření, umožnilo vytvoření čirého, zlatého nápoje, což byl v té době počin nevídaný.

ilustrace Pavlína Jurasová

A co se pije dnes? Naštěstí pro nás, pivní fajnšmekry, už nejsme odkázáni na produkci velkých pivovarů, jejichž pivo je sice konstantní, ale bez chuti. Poslední dobou se roztrhl pytel s minipivovary, nebo hospůdkami, které vaří pivo pro svůj výčep. V čem jsou jiná? Hlavně ve způsobu přípravy. Jednak většinou nejsou filtrovaná (obsahují tedy víc kvasnic), a druhak nejsou pasterovaná. A to je hodně důležité. Pasterizace sice prodlužuje trvanlivost, nicméně při ní zanikají živé procesy v pivu a to potom přichází o chuť i říz.

My Češi se rádi považujeme za pivní velmoc. Jsme pyšní na naše tekuté zlato. Opovržlivě krčíme nos nad belgickými pivně-ovocnými výstřelky, nebo nad anglickými pivky světlé barvy, natočenými bez pěny až po okraj sklenice. Je to ale správná cesta? Vždyť například v Belgii vaří cca 750 druhů piv. Na každý druh mají speciální sklenice, dokážou doporučit vhodnou variantu k jídlu, jako sommelier víno. Nebo (a to vypadá jako zaměstnání snů) mají funkci Bellemana. To je člověk, kterého si můžete najmout jako průvodce po hospodách…

Není sporu o tom, že ležák plzeňského typu umíme udělat na výbornou. To ale neznamená, že bychom tu a tam nemohli vyzkoušet i něco jiného, neznámého. Například malinové Framboise či třešňový Kriek určitě stojí za zkoušku. A pokud zrovna Vám tenhle styl nesedl, nevadí. Vždyť pivních laskomin, které jste zatím neochutnali, na Vás čeká opravdu hodně!

ilustrace Pavlína Jurasová

Autor: Ondřej Fagoš