Život se musí především žít

Svítání bylo klidné. Paprsky se dotýkaly mé tváře, když jsem típl cigaretu a šel se okoupat v krvi nevinných paniců. Kůže se krásně napnula a znachověla. Získala lesk a barvu. A mléko, které mi rozetřeli po celém těle, dodalo mé kůži nádech čerstvého jogurtu. Stál jsem před zrcadlem, měl pocit, že věk pouze prochází kolem mě a příliš si mě nevšímá. Přesto mi zrcadlo na můj dotaz, kdo je v městě zdejším, kdo je nejkrásnější, neodpovědělo podle mých představ.

Emilie Marty byla se svým lektvarem na cestách. Byl jsem tedy nucen zvednout sluchátko a zavolat svému plastickému chirurgovi. Domluvili jsme odsání tuků z břicha, stehen, zadku a nenápadné natažení kůže v obličeji a kolem víček. Řekl, že se těší. Jak taky jinak, když jsem schopen do sebe tolik investovat.

Pak jsem si šel zaplavat s delfíny. Jen oni, žirafy, gorily a hroši, uklidňují mou rozháranou mysl. Ladnost a nenápadné doteky těch mořských elegantních savců, jejich jemné otírání o mé tělo mě přivádělo k radostným fantaziím a pozitivnímu uvažování. Posnídal jsem s Alexandrem Velikým. Koukali jsme na lidi chodící po ulici a on vypravoval o svém milovaném příteli Héfaistiónovi, o krásách Babylónu a o strachu, který jej popadl v Indii. Pak mi nabídl častější setkání a místo ve své posteli. Mám rád přímé výzvy. Otázal jsem se, zda mám možnost si věc promyslet. Řekl, že rozum je vrah vášně a lásky, ale rád mě bude mít někde nablízku.

Bylo nutné spěchat na audienci. Kateřina Medicejská čekala v aleji nepatrně rozkvétajících stromů. Poprvé jsem ji viděl unavenou, zmatenou. Osudovost, kterou vzala do vlastních rukou, se obrátila proti ní. Utírala si slzy rukávcem, když mi vyprávěla, jak její milovaný syn Karel IX. v hrozných bolestech umírá její rukou. Nenávist vůči Jindřichu Navarrskému, pro kterého byl původně jed určen, se jí leskla v očích, jako odraz ďábla v očích Mony Lisy. Křečovitě mě držela za ruku, když mě nutila modlit se za jeho spásu.

Čas oběda jsem věnoval procházce s milovaným Rimbaudem. Arthur byl zase plný života a naštván na celý svět. V rozčilení mi vypravoval, jak je nutné všechno vyzkoušet, zažít a prožít. Jak stárnu, jak pohodlním, jak jej nudím a jak mě vlastně potřebuje. Pak recitoval. Plamenně. S ironií a sarkasmem v levém koutku svých krásných rtů. Sám sebou dojat, zašeptal, že se vidíme naposledy. Křičel jsem na něj: „Polib mě, než chcípnu!“ Neslyšel, už si to zase hnal životem, navzdory větru, společnosti, lidem, Bohu i sobě samotném.

Lucrezia Borgia mě vzala do kostela. Bála se, že sluneční paprsky ublíží její průhledné, bílé kůži. Byla rozverná, hravá a koketní. Lehla si na oltář a chtěla, ať se milujeme. Stud před chrámem i Bohem. Vysmála se mi a vypravovala, že v kostele není jediného místa, kde by se se svým bratrem Cesarem nemilovala. Pak mě hladila po tváři a šeptala, že jsem jak anděl. Její rozkousané rty chutnaly jako mořský příboj. Merlin mě chytl za břicho a prudkým pohybem přitáhl k sobě. Věnoval mi cigaretu, z výšky jsme sledovali to hemžení pod námi. Mluvil o zklamání z lidí, zatrpklosti. Já mluvil o lásce, která může být jen absťákem víc než touhou. Ptal jsem se ho, jak skončím. Opakoval – ten strach, strach neexistuje. Není se čeho bát, jen se dívej. A pak řekl: „tvá láska je cestou k těm, kteří jej potřebují víc než ty“ V té chvíli roztáhl křídla, pevně mě sevřel v náručí a i společně se mnou vzlétl. Vstříc obloze, slunci, volnosti a svobodě. Volnosti a svobodě. Svobodě. I té vnitřní. Ano…

A tak si teď žiju. Protože život se musí především žít, aby pak člověk mohl pro Vás psát či jinak tvořit. Pěkné dny mějte.

Autor: Petr Nýdrle