Sny: Svět temných můr

Vážení čtenáři,

nestíhám psát, co mám… bojuji s prací, nemocí, časem… pokud mě napadají věci, tak spíš můry noční, co navštěvují mě v mém světě… pokud přijmete jako náhradu pár dílu z mého světa a nakouknete, budu rád a vy s horkou, voňavou kávou třeba alespoň na chvíli zastavíte se v rychlosti žití… děkuji za trpělivost…

Ticho nekonečné – díl 1.

Rozednívalo se. To šedé zimní svítání ozařovalo čerstvě napadaný sníh, který celou noc pokrýval město jako bílá peřina, pod kterou se každý může schoulit. Po blátivých dnech a nekonečně zdlouhavé únavě přírody, která se sama nemohla rozhodnout, jakou cestou se má vydat, se konečně dalo nadechnout. Lidé, kteří to brzké ráno spěchali do svého zaměstnání, se sem tam přistihli, jak se usmívají i přesto, že většina aut nešla nastartovat, ulice byly neprůjezdné a mráz zalézal pod kůži. Bylo to jedno z těch rán, kdy nám kdysi jako dětem zářily oči radostí, při pohledu na zasněženou krajinu a nejraději bychom vyskočili z okna rovnou do toho nejhlubšího sněhu a bezprostředně, radostně se v něm váleli, stavěli iglú a sněhuláky, či jen tak bezděčně dělali na volné pláni andělíčky. Každý si uvědomoval čistotu bílé neposkvrněné krajiny, kdy téměř všichni mají možnost udělat ten první krok ve sněhu, který může značit nový začátek. Ten krok na čisté bílé stránce našich životů, kdy minulost je tak vzdálena, že si uvědomujeme to své první, snad prvotní, vykročení do nové budoucnosti nezatíženi vzpomínkami. Město se probouzelo.

 

Slunce, velmi oslabené v tom lednovém ránu, se nevtíravě vnucovalo přes okna domů, skrze téměř neproniknutelné škvíry mezi žaluziemi, do každého příbytku, pokoje, ložnice. V té jedné, s velkou bílou postelí, se zpoza peřiny objevily čísi pěkné nohy. Sesunuly se na podlahu, tiše obešly postel, aby o nich nikdo nevěděl, vyšly z pokoje k toaletě, kde se zastavily. Po chvíli bylo slyšet spláchnutí záchodu a téměř okamžité puštění vody do umyvadla v koupelně. Někdo si opláchl obličej, podíval se na sebe do zrcadla, v tichosti se vrátil do ložnice, oblékl se a políbil na ústa Petra ležícího na posteli. Ten polibek byl křehký a dychtivý zároveň. Dlaně setřely slzu na Petrově tváři. Cizí ústa se pousmála. Pak se v tichosti zavřely dveře od ložnice. Bylo slyšet šustění kabátu a zabouchnutí hlavních dveří. Petr dál ležel na posteli. Ruce měl připoutané k čelnímu rámu postele, kolem krku kožený opasek, na těle zaschlou krev od pořezání žiletkou. V této chvíli už nedýchal. Byl mrtvý.

 

Petr se prudce vymrštil na posteli. Snažil se zorientovat v prostoru. Jak se postupně zklidňoval jeho dech, uvědomoval si čím dál jasněji přítomnost. Klára ležela vedle něho, v tichosti oddechovala. Byla krásná. I přes ten devátý měsíc těhotenství. Jakoby právě tento stav pokrýval její obličej ještě větší oduševnělostí a éteričností. Za ty měsíce si stále udržovala svou pevnou postavu, jen bříško se jí zvětšovalo podle toho, jak v ní dítě rostlo. Naklonil se nad ni, prsty ji něžně a velmi opatrně oddělal pramen vlasů, který ji hravě padal do obličeje, políbil ji a přitulil se k ní. Poslouchal její pravidelný dech a snažil se ještě na okamžik usnout s přáním, ať se nevrátí noční můry, které jej často poslední týdny po nocích navštěvovaly. Po chvíli, s hlavou přitisknutou k její tváři, ho přemohl opět spánek.

 

Velmi mladá dívka, jen v noční košili se zaschlou krví, která se nedala přehlédnout a v kabátě hozeným přes ramena, vyběhla z domu. Byla uplakaná, na obličeji jí začínalo modrat několik podlitin po úderu. Chvatně si oblékala kabát, pokusila si obout botu, ale v tom zmatku ztratila rovnováhu a upadla na zem. Krvácejících kolenou si nevšímala, nazouvala si obě boty, když oknem domu prolétl kufr. Všechno, co bylo v něm, se rozprostřelo po ulici. Dívka se snažila obsah rychle posbírat a narvat zpět do zavazadla. Ještě se rozhlédla a šla. S jedinou myšlenkou – vypadnout, konečně být někde jinde! Kdekoliv, ale hlavně pryč! Krok měla rychlý, kufr táhla za sebou, nevšímala si pohledů kolemjdoucích. Měla pocit, že se zadusí. Slzami, sama sebou. Nohy jí bezcílně unášely, mozek nedokázal myslet, oči nebyly schopné vidět nebo jen zaostřit. Zastavila se na mostě. Nepatrnou chvíli hledala cigaretu ve svém kabátě. Zapálila si. Posadila se na kufr a pohledem sledovala hlubokou řeku pod sebou, jejíž proud byl tak silný, že jej ani mráz nedokázal zpomalit. Nasadila si černé brýle, zapálila další cigaretu, kterou našla a na chvíli se zadívala do slunce. Konečně měla pocit, že může dýchat. Pak vstala a opřela se o zábradlí. Uslyšela zvláštní zvuk. Snad něco několikrát proletělo kolem její hlavy. Usmála se a odhodila zbytek cigarety do vody. Vylezla na zábradlí a roztáhla ruce. Několik padlých andělů zastínilo slunce. Podívala se tím směrem. „ Jak jste nedočkaví, vy parchanti!“ Noze dovolila, aby jí lehce podklouzla a její tělo podalo do temné vody pod ní. Prostor rozřízl smích. Cítila tvrdý náraz a chlad. V tom okamžiku se za ní voda zavřela. Černí opeřenci se postavili na hladinu. Prsty se jim proměnily v drápy a dokonalé obličeje se deformovaly tak dlouho, dokud se nosy a rty nezměnily v ostré a krvelačné zobáky. Prudce vrazili hlavu pod hladinu a každý se snažil jako sup urvat kousek masa z dívky, kterou si přidržovali drápy několik centimetrů pod hladinou. Voda se začala barvit do červena. Řeka krvácela. Petr stál na mostě a sledoval tu zrůdnost. Jeden z těch tří se otočil a podíval se mu do očí. Ozval se skřek, několik prudkých pohybů a černí andělé se s kusy krvácejícího masa vznesli nad hladinu. Zavrčeli na Petra, který se v tom okamžiku modlil, a střemhlav se vrhli proti němu. Těsně ho minuli a byli pryč. Jen ten zvuk, ten neidentifikovatelný, přece tak známý hluboký skřek, se ještě chvíli nesl prostorem. Petr rozevřel dlaně. Svíral v nich ještě teplé, krvavé, pulzující lidské srdce.

 

Otevřel oči. Klára byla otočená směrem k němu, s láskou pozorovala jeho obličej a usmívala se. „Ty tvé světy… Doufám, že tímto darem – nedarem naši malou ušetřili“, políbila ho a utřela mu jeho orosené čelo. „ Kdo umřel tentokrát? Já?“ A i přesto, že se její hlas snažil být co nejvíce vyrovnaný, dal se v něm tušit stín strachu. „Ty nikdy neumřeš“, zašeptal Petr, ale v téhle chvíli si nebyl jistý vůbec ničím, což ho lekalo víc, než by sám chtěl. Snažil se rychle zahnat temné myšlenky. Protáhl se. Myslel, že bude schopen jako vždy hned vstát z postele, ale jeho mysl i tělo byly jiného názoru. Zabořil proto svou hlavu pod její klíční kost. „Jak se máme, dnešní ráno?“ zeptal se, když prsty hladil její velké břicho.

– Snad dobře. Zatím nekopeme, nehážeme sebou a necháváme křehkou mámu nabírat sil.

– Termín se nám blíží….

– Zaplaťpánbůh. To je doba. Už si ani nevzpomínám, že bylo i období, kdy jsem nebyla těhotná… Vrrrrrr….

– Ano, vlčku?

– Tvá slonice je zase nadržená jak malá skautka po noční bojové hře. Nevěříš? Tak si klidně sáhni.

Klára vzala jeho dlaň a začala s ní přejíždět po svém napjatém břiše. Postupně si jeho ruku přesunula do svého vlhkého klínu. Přiměla jeho prsty, aby vklouzly do vzrušené, voňavé štěrbiny. Zaváhal. „Ale no tak… Nebuď úzkoprsý, můj hrdino“, pobídla ho během toho, co mu líbala krk a svou rukou dráždila jeho slabiny. „Stydím se… nevím, jestli je to vhodné“, zašeptal s rozpačitým úsměvem. „Ale prosím tě“, něžně dorážela dál. „Kdy se nám to stalo?“

– Během toho jak jsme rostli. Máme pár dnů do porodu, nechci vám ublížit.

– Jejej, ty divochu. Jaký ty jsi ohleduplný.

– Narodí se a první slovo co řekne, bude penis.

– Hmmmm, to je krásná představa. To by z ní mohla být sexuoložka.

Klára se zasmála a víc než rázně, udávala jeho hlavě směr, kudy by se měla vydat…

V odpoledních hodinách se oteplilo a pršelo čím dál víc. Náladu mu to však nekazilo. I přesto, že přelidněné město v tuhle hodinu neměl vůbec rád. A tak spěchal – nespěchal, tlačil se mezi lidmi i bravurně se davům vyhýbal. Až zjistil, že ta nekonečně dlouhá ulice se vylidnila. Potěšilo ho to. Zvolnil tedy krok. Věděl, že za chvíli je doma. Něco několikrát velmi prudce proletělo těsně kolem něho. Zastavil se a naslouchal. Van křídel byl zřetelný. Divný šum ho přiměl, aby se dal opět do kroku. Chtěl věřit, že to je jen zvuk deště a stromů. Opět něco prolítlo několikrát kolem něho. Cítil tu energii a zvuk. Jako by si vítr dal sraz právě kolem jeho hlavy a hrál si na schovávanou. Musel zase zastavit. „Tak jo“, řekl si, ať už je to cokoliv, chci vás vidět. Šeptání se znatelně přiostřilo. Uvědomoval si, že je to řeč. Mnohdy jí nerozuměl, ale už ji znal. Otočil se na místě. Několikrát, aby přiměl sebe i druhou stranu k další reakci. Aby si raději vytvořil bezpečnější okruh kolem sebe. Aby se dokázal alespoň trochu schovat do ulity své vnitřní síly. Vznášeli se kolem něho. Obklopovali ho ze všech stran. Bedlivě pozorovali, co udělá. Ta zkřivená, až křečovitá mimika jejich obličejů. Ten chlad a ledově zvrácená energie, která v něm vyvolávala úzkost. Vyčkávali jako supi, jak vlci, kteří než skolí svou kořist, s radostí si s ní nejprve pohrají. „Nevím, co chcete. Ale prosím, pusťte mě. Nejsem si ničeho vědom“, řekl a udělal několik kroků. Pohnuli se s ním. Nehodlali jej pustit ze svého středu. Tři z nich se k němu přiblížili. Jeden ho začal očichávat, druhý několikrát olízl jeho obličej, třetí se mu podíval do očí. Petr si uvědomil, že se mu snaží napojit do mysli. Okamžitě se pokusil veškerou svou energii uzavřít, blokovat se vůči nim. Podvědomě se dotkl křížku na krku, který dostal kdysi od babičky. Cítil, jak ho paralyzují.  Jeho tělo dostávalo křeč. Měl pocit, že necítí nohy. Nemohl se pohnout. „Pane Bože, prosím, dej mi sílu. Nedovol, aby bylo ublíženo nikomu z mých drahých, nedovol, abych zaváhal já…“, tiše se modlil. Když měl další z nich odvahu dotknout se jeho zad, zprudka se napřímil a nečekaným pohybem srazil temného anděla k zemi, aniž by si uvědomil, že křížek, který svíral v ruce, si ztrhl z krku. Všichni na něho zavrčeli, nicméně se od něj odtáhli, a opět obestoupili. „Nespouštěj je z očí!“ ,nabádal se. Soustředěně v sobě koncentroval všechnu svou sílu a pozitivní energii. Opět zavrčeli. Ten zvuk opětoval i on. Najednou ustoupili oni. Povolili energii a všichni se mu zřítili k nohám. Leželi tam jako váleční mrzáci, skuhrali, ruce i trup natahovali k němu, jako by se nemohli pohnout. Pořád věděl, že čekají. „Nesmím se jich dotknout“, napadlo ho. Věděl, že musí jít, ale to znamenalo překračovat je. Nebylo to možné. Musel po nich šlapat. Cítil, jak se pod ním svíjejí a kňučí. Jejich ruce se neustále snažili strhnout ho k sobě na zem. Neohlížel se. Nedíval se po nich. Šel vpřed. Pořád. „Teď se nesmíš zastavit“, opakoval si. „Za žádné situace se nesmíš zastavit! A dívej se dopředu, pořád dopředu!“ Překročil posledního, který se drápy zaryl do jeho stehna a oblizoval jeho botu. Před ním byla cesta volná. Pořád byl napřímený a dál šel. Slyšel, jak se za jeho zády opět začali zvedat a vrčeli. Najednou se ozval zvuk prudkých křídel, ani ne ptačích, spíš rychlost letadel, nebo bytostí, pro něž pohybovat se časem i prostorem je úplně jiná reality. Podobný skřek jako ze sna prorazil prostor a bylo ticho. Intenzivně cítil, že vše kolem zase ožilo. Okamžitě hledal mobil. Než našel Klářino číslo, telefon zazvonil. „Peti, Klárku odvezli do porodnice“, informovala ho máma. Neváhal a vydal se za ní…

(pokračování příště)

Autor: Petr Nýdrle