Sny: Svět temných můr III.

Sny: Svět temných můr III. – Ticho nekonečné 3. díl

Když znovu otevřel oči, stál nahý před zrcadlem. V ruce držel žiletku. Zadíval se sám sobě do očí. Usmál se. Mírně se naklonil nad umyvadlo a pustil pramínek vody. Odložil žiletku, nabral do dlaní vodu a opláchl si obličej. Voda ho příjemně chladila. Cítil úlevu. Znovu vnořil svou tvář do průzračné vody naplněné v dlaních. Kapky stékaly z jeho obličeje a dopadaly zpět do porcelánové nádoby.

Jeho pohled se začal soustředit na jednu z nich. Byla červená. Červená jako krev! Umyvadlo se plnilo krví, která mu odkapávala z obličeje. Vyděšeně zvedl hlavu. Uviděl sám sebe. Krvavě rudé oči, ze kterých ztékala krev po jeho tváři! Začal si rukama roztírat červenou barvu po obličeji. Ve snaze zbavit se jí. Čím víc se o to však snažil, tím víc jeho tvář mizela v záplavě červené. Jeho odraz v zrcadle měl pokřivený výraz a smál se. Hrdelní smích vítězství, který pronikal do jeho uší, do každého póru jeho těla. A nepřestával! Petr nevěděl jak tomu zabránit. Začal řvát: Přestaň! Přestaň se, kurva, smát! Tohle nejsem já! To nejsem já!!!! Copak mi nikdo nepomůže?!!! Pane Bože, ať to přestane! Už nemůžu! Tohle nejsem já! Pomozte mi někdo!!!! Jeho dlaně začaly mlátit do odrazu v zrcadle. Sklo praskalo a odpadávalo kolem. Lámalo se a zabodávalo do jeho zkrvavených rukou. A krev tekla a smích neustával! Nedalo se to snést. Hlavou začal narážet do zrcadla. Tak silně a dlouho, než nestalo ticho!

Seděl na jedné, jediné židli, uprostřed velké, prosvětlené místnosti, obklopen zrcadly ze všech stran. Jeho tělo nejevilo žádné známky po zranění. To si uvědomil hned, když se rozhlédl po zrcadlech. Stále byl nahý, v ruce držel hořící cigaretu. Přiložil si ji k ústům a potáhl.  V jednom kuželu slunečního světla stála dívka. Neuvědomoval si, zda tam byla od začátku, nebo se zjevila až teď. Nedůležité. Usmál se na ni. Přistoupila k němu blíž a objala jeho hlavu. „Stála jsem před zrcadlem a dívala jsem se na odraz sebe sama, ale nebyla jsem to já,“ řekla velmi klidným hlasem Klára.

• Asi jsem se zbláznil. Skutečně a definitivně.
• Je možné, že člověk nepozná sám sebe?
• Proč jsme tady?
• Celé zrcadlo bylo od krve. Jako by Bůh plakal krev… Nebo to jen plakala něčí duše. Pak jsem tě slyšela křičet.
• Co to znamená?
• Zapletla jsem si rozpuštěné vlasy a ten cop jsem si ustřihla. Tady ho máš.
• Proč?
• U tebe bude v bezpečí.
• Umřeme?
• Jednou určitě… Ale teď spolu budeme tančit.

Krásná a křehká Klára se šibalsky zasmála. Z jejích úst se ozval drsný, hluboký, chraplavý hlas. Přesná kopie Louise Armstronga. Z ní? Bylo to nečekané. Zpívala. Vyzvala Petra k tanci a ladně se začali nadnášet v rytmu melodie. Připadali si lehcí, volní. Mimo čas a prostor v nečekaném potkání. Dívali se navzájem do očí, smáli se a tančili. Najednou Petr zvážněl.

• Dnes se mě někdo pokusí zabít.
• Dnes jsem se pokusila zabít.
• Myslím, že to nepřežiju.
• Přežila jsem to.
• A Bůh mlčí.
• Usmál se na mě…

………………………..

• Je možné, aby člověk občas chtěl něco zabít v sobě?
• Je možné, aby člověk tak moc chtěl žít a jiní to neviděli?

Klára už dávno nezpívala. Soustředěně je oba sledovala ve všech odrazech zrcadel. Zdálo se, že je jich tisíc. Usmála se. „Bojíme se, asi jenom změn,“ řekla a světlo zhaslo.

V té noční tmě udělal jen několik kroků a ucítil na svém zátylku něčí pohled. Jeho tělo, směrem od noh, začínala prostupovat křeč, která se rozlévala až k pasu. Všiml si, aniž by to dokázal ovlivnit, že se jeho prsty zkroutily, a i když se je snažil narovnat a uvolnit, nebyl toho schopen. Závan chladného vzduchu, který cítíme ve sklepeních nebo márnicích, prostoupil jeho tělo. Otočil se. Stál tam muž. Kousek od něj. Jediné co dokázal vnímat, bylo jeho do tmy svítící bělmo mrtvých očí. Začal zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Všechno je v pořádku, – říkal si, když se opět rozhodl pokračovat v chůzi. Nic se neděje. Ta naše fantazie. Je to jen fantazie! Půjdeme! Byl si jistý, že ho muž následuje. Začalo být víc než zřejmé, že ho má těsně za sebou. Nedalo se nic dělat, musel se znovu otočit. Udělal to nečekaně. Muž dýchal do Petrovy tváře. Konečně ho viděl z blízka. Jeho zjizvená tvář a kusy masa, které se mu téměř sloupávaly z obličeje, jako by byl postižený leprou. Úzké rty a zetlelé zuby. Petr malinko ucouvl, aby měl možnost ohnat se a zahnat toho člověka, přelud, iluzi, nebo co to, sakra, bylo?! Jeho stále zkřivené prsty s veškerou možnou silou však jen prohrábly prázdný vzduch. Před ním nikdo nestál. To bílé bělmo ho sledovalo zpoza stromů, několik kroků od něj. „Tak co je?!“ otázal se. V tom okamžiku ho něčí ruka chytla za vlasy a zvrátila mu hlavu, zatímco ucítil silnou bolest, jakoby mu někdo vrazil ruku do břicha a začal se mu prohrabávat ve vnitřnostech. Automaticky se volnýma rukama začal bránit, ve snaze odtáhnout od sebe vetřelce, ať už to byl kdokoliv. Něčí silná energie ho odmrštila. Dopadl na zem, jeho hlava prudce narazila na kámen. Z čela mu po obličeji ztékala krůpěj krve. Snažil se napřímit. Čísi váha mu však hlavu přidržela na zemi a cizí oči několik milimetrů od něj, se počaly vpíjet do jeho. „Proč?“ vypravil ze sebe ve chvíli, kdy jej ruce začaly za vlasy táhnout po cestě. Nechápal, jak je možné, že nemá dostatek síly, aby vzdoroval?! Musel jsem si něčeho nevšimnout! Vstoupil jsem někomu do prostoru!!! Nerozumím tomu!!! Ležel na zádech, ruce svázané nad hlavou. Jediné co dokázal, bylo kopat nohama. Muž seděl na jeho břiše, v ruce nůž, kterým přejížděl po jeho obličeji a krku.  Jedním řezem mu rozřízl triko a začal mu šmátrat po hrudníku. Petr sebou házel ze všech sil, stále kopal a pokoušel ze sebe setřást toho chlapa. Prudce se vymrštil, útočník ztratil rovnováhu a on se mohl, alespoň pokusit, v rychlosti zvednou a utéct. Svázané ruce mu však bránily v pohybu. Rána do hlavy ho opět srazila k zemi. Ty velké ruce z něho servaly kalhoty a rozervaly trenky. Přestával vnímat, ale věděl, že se nesmí vzdát. Docházely mu síly. Během chvíle upadl do bezvědomí.

Konečně se probouzel. Ležel nahý, schoulený trochu na bok, na cestě uprostřed noci. Pokusil se pohnout. Zjistil, že má ruce rozvázané. Jedna dlaň svírala pramen kudrnatých vlasů. Opatrně dlaní přejel své tělo. Vše se zdálo relativně v pořádku. Měl odvahu zajet rukou i mezi stehna. Lepkavá krev a sperma. Pozvracel se. Pokusil se ze sebe vydávit všechnu špínu.  Pak našel po hmatu své oblečení. Chtěl si je obléci, ale nedokázal to. V kapse od kalhot našel zapalovač. A cigarety. Nejprve zapálil oblečení, pak tu cigaretu. Díval se, schouleně posazený na zemi, na malý oheň ze spalujícího se textilu. Klára seděla proti němu. Oba spolu začali mluvit velmi tichým hlasem.

• Kde jsi byla?
• Myslíš si, že andělé musí mít žaludek na všechno?
• Proč jsi mě nevarovala?
• Kdy? Ty poznáš co je realita a co sen?
• Takže jen sním ve své noční můře?
• Copak jsem můra?
• Tak co tu děláš?
• Vracím nám čas. Nebo posouvám?
• Čas, který neexistuje?
• Děláš mi radost, můj moudrý. Složila jsem ti básničku, jenom Tobě, můj krásný. Ale slib mi, že už o nás budeš psát jen hezké věci, můj křehký.

Petr se na ni fascinovaně díval. Nepatrně se usmál a kývl na souhlas. Klára vykouzlila jeden ze svých nejhezčích úsměvů na důkaz spokojenosti. Pak se k němu přiblížila na dotek dlaní, malinko rozpačitě si odkašlala a šeptala:

Duše

Tak hluše a plaše

Zní melodie tvého hlasu

Když ptáš se

Zda ráda tě mám

bojíc se – že půjdu pryč

co potom naděláš?

Miluji

Tvůj strach i úsměv

Hebkou kůži

S tím znamínkem co skrýváš

Pod vlasy

Také tvůj humor a náladu

Když překvapí nás počasí

Slzící v slzách

Napořád

Chtěla bych zastavit čas

V té chvíli

Kdy oči tvé se do mých vpíjí

Pod stříškou tvých hustých řas

Cítím

Závrať když schoulíš se a přiblížíš

Jako bys chtěl být

Součástí jen mou

Nic neříkej

Nazí si lehneme

Přikryjem se sny

Tvou vůní a hvězdnou tmou

Vnímám

Jen tlukot tvého srdce

Ve spáncích krev mi buší

Jako o závod

Jsme

Jedno tělo

spoustu duší

Moje a tvá

Teď, teď, teď

Jsme prorazili Vesmírem

Hvězdy spadly

Rána

A my jsme slepí, hluší…

S Klárou se už nikdy neviděli… tedy ano, kdykoliv chtěl on, byla s ním… jako dech, jako vánek životodárný, jako okamžik, který může trvat století…

Kolik ještě musí přejít století, než všechny vzpomínky nám odletí…

Autor: Petr Nýdrle