Sny: Svět temných můr II.

Sny: Svět temných můr II. – Ticho nekonečné 2. díl

Konečně přišla ta chvíle. Klára měla pocit, že už rodí celý život. Byla přesvědčena, že je na hranicích svých možností, schopností i sil. Uběhlo několik hodin. Během toho prosila, plakala a křičela na personál, ať jí pomůžou, ať jí něčím otupí, ať jí dítě vezmou císařským řezem, ať už kurva! – něco udělají!!! Nebyla schopná příliš vnímat. Uvědomovala si jen tu nesnesitelnou bolest. Tak na tohle se tolik těšila? To má být ta zázračná chvíle? Ať už je konec! Ať tam to dítě zůstane! Byla přesvědčená, že ji ta bolest co chvíli rozerve na dvě části a bude po všem. Občas si velmi intenzivně uvědomovala Petrovu přítomnost. Jeho ruku ve své. Jeho dlaně na své hlavě. Jeho ústa, která cosi říkala, u svého čela. Jeho vůni. Ano, tu si uvědomovala velmi často! Také to, jak ho miluje a zároveň nenávidí! V této chvíli! Křečovitě mu drtila ruce. Občas ji dokázal rozesmát, občas mu nadávala, ale jeho přítomnost ji vlastně velmi uklidňovala. Právě se s ní pokoušel pravidelně dýchat. To ale dělá! Už tak dlouho! Tak do hajzlu, kde je chyba! Najednou ji oslovil nový hlas. Ženský. Otočila za tím hlasem hlavu. U lůžka stála starší paní. Nerozuměla, co říká, ale melodie toho hlasu byla laskavá. Vzala ji za ruku. Začala dýchat i s ní. Opět zatlačila! Po kolikáté už?! Dýchat, hlavně musím dýchat! – pořád si opakovala. Někdo jí vzal ruku a položil do rozkroku. Klára nahmatala něco ulepeného a mokrého. Hlavička! To je hlavička. Dodalo jí to sílu. Opět zatlačila. Ještě jednou. Petr se začínal usmívat. V očích slzy. Položili jí na břicho něco upatlaného. Dcera. Je to holčička. To malé slizké stvoření je její dcera. Jejich vytoužená dcera. Bože můj, v takové špíně a bolesti se rodí takový velký zázrak? Někdo přestřihl pupeční šňůru. Malé dítě však stále neplakalo. Neplakalo!!! Jak to, že nepláče???! Vždyť nedýchá!!! Lékaři okamžitě začali jednat.  Petr byl vykázán z místnosti. Personál se zatím snažil holčičku rozdýchat. Přimět k životu. Uvědomoval si to až příliš reálně, ještě než ho definitivně vystrkali z místnosti.

Otevřely se dveře na chodbu a přicházel porodník. Snažil se Petrovi dívat do očí, když se zastavil kousek od něho. Lékař velmi tiše promluvil.

–          Je nám to moc líto. (ticho nekonečné)

–          Líto, co?

–          Vaše dcera se narodila mrtvá. (ticho nekonečné)

–          Jak je to možné?

–          V téhle chvíli nevíme. Je pravděpodobné, že musela zemřít už před pár dny. (ticho nekonečné)

–          Nerozumím.

–          Vaši paní jsme zachránili…

–          Nerozumím.

–          Běžte si odpočinout a přijďte zítra.

–          Nevím, kam bych měl jít. Chci ji vidět.

–          Říkám, že teď odpočívá. Prosím, přijďte zítra.

–          Chci vidět svoji dceru.

–          To není možné.

–          Proč?

–          Je mrtvá….

–          Ano, já chápu, že je mrtvá. Přestaňte to pořád opakovat. Chci vidět svoji dceru!

–          To bohužel najde.

–          Jděte s těmi kecy do hajzlu!!! Já potřebuji vidět svoji dceru. Co je na tom, sakra, tak nepochopitelného?! Chci vidět svoji mrtvou dceru!!! Hned!

–          Opravdu nemůžeme…

Petr se neovládl a vyjel po lékaři. Chytil ho pod krk, přitiskl ke stěně. „Co vám na tom není pořád jasné?!!!“ doktor se začal bránit. Petr, aniž by věděl, co dělá, do něj chvíli mlátil, než ho několik mužů odtáhlo stranou. „Prosím vás, neponižujte mě…“ vyrážel ze sebe jako polapené, vyděšené zvíře. „Omlouvám se. Já chci jen vidět svoji dceru. Prosím.“  Lékař naznačil, aby ho pustili. „Sestřičko, běžte s pánem. Ale slibte mi…“

–          Člověk má právo se rozloučit. Prosím…

Sestřička odkryla prostěradlo. Petr se dlouho díval na to mrtvé fialové tělíčko, které se nehýbalo. Svou velkou rukou hladil hlavičku dítěte, dotýkal se těch malých prstů, jakoby doufal, že ožijí a alespoň na chvíli jeho dotek opětují. Ten nejpřirozenější pud – rozloučit se s mrtvými, který je tak hmatatelný u zvířat. Držel ji v náručí a čas plynul. Šeptal jí, snažil se jí říct všechno, co ho v té chvíli napadalo. O sobě, o Kláře, jejich rodinách, vztahu, dětství… Zpíval jí i povídal pohádku. Přesto místnost, i jeho duši naplňovalo prázdno a ticho. Ticho nekonečné. Ticho, které tak moc řvalo. Zdravotní sestra, která byla trpělivá a vstřícná, jej požádala, aby malou položil zpět. Políbil ji na čelo. Zakryl její tělíčko opět prostěradlem, poděkoval a rázně vyšel z místnosti.

Klára ho několik dnů nechtěla, nebo snad nemohla, vidět. Když se konečně střetli, byli oba jiní. Dlouho mlčeli, neschopni se podívat jeden druhému do očí. Jen občas se jejich prsty potkaly a pevně se sevřely jejich ruce. Promluvila jako první.

–          Potřebujeme oba teď čas…  Měla bych být chvíli sama…

–          Ne. Jen spolu to dokážeme…

–          … Nejde to. Nezlob se. Být spolu, by bylo ještě těžší…

–          … Nevěřím.

–          Nechtěj to po mně, prosím…

–          Co budeme dělat?

–          … učit se znovu žít.

Zvedla se. Konečně se na něho podívala. Vzala jeho hlavu do svých rukou a přitiskla v objetí na svou hruď. Pevně ji sevřel. Plakali oba. Pak odcházela a už se neotočila.

Tu noc chodil městem. Sem a tam, bez cíle. Jako několik následujících dnů, týdnů a měsíců. Nemohl spát, anebo se jen bál usnout. Občas apatie zmizela a přišla zlost. Na sebe. Na osud. Na zkoušky, kterými si jej snad prozřetelnost, snad Bůh, testovali. Nemít tak paměť. Tohle tělo. Tohle srdce. Vztek. Potrestat se. Vymazat mozek. Emoce. City. Nebo alespoň pochopit. Či snad smířit se? Hnus a humus jako naděje, že přežije. Na úkor všech. Všemu. Zásad. Ani déšť nesmýval bolest. Ani chlast. Ani práce. Jen občasný silný vítr, při nočním bdění, dodával sílu a energii. Trestat se a potrestat.

Tehdy v noci si uvědomil, že už chvíli za ním někdo chodí. Zahnul do temnějších zákoutí města. Zápach, tichý křik, téměř neslyšitelné vzdechy. Ucítil dech na svém krku. Promluvil. Neměl co ztratit. Tehdy byl o tom přesvědčen.

–          Udělej to

–          Co?

–          Můžeš, co chceš.

–          Chci vás!

–          Tak do toho.

–          Nevím jak na to.

–          Třeba mi vraz facku. Kopni do mě. Zmlať mě.

–          Nechci vám ublížit, chci jenom…

–          Udělej cokoliv, hlavně nemluv.

–          Jste na chlapy?

–          Co jsou to za otázky? Je to jedno! Udělám, co řekneš.

–          Chci vás trochu poznat.

–          Jsem nikdo. Nula! Nechci žvanit. Už něco udělej!

Cizí mokrá ruka jej chytla za krk. Pevně stiskla. Petr měl chvíli pocit, že se nemůže nadechnout. Nebránil se. „Chci pouze chcípnout“, opakoval si. Chcípnout! Ten druhý „kdosi“ mu další rukou šmátral v rozkroku.

–          Servi ze mě ten kus hadru! Můžeš cokoliv!

–          Já to nedokážu. Chci vám vidět do obličeje.

–          Ale já nechci vidět ten tvůj zasraný ksicht!

Konečně dostal ránu. Něčí ruce mu začali rozepínat opasek a sundávat kalhoty.

–          Nepřestávej!

Neznámý „někdo“ jej povalil na zem a několikrát do něj kopl. Cítil váhu neznámého těla na sobě. Čím dál víc byl přitlačován do bláta na zemi. Dech té druhé osoby se zrychloval. Ozval se sten. Sevření se uvolnilo.

–          … neublížil jsem vám?

–          Ty ses udělal? Kurva, ty ses už udělal?!

–          Promiňte, byl jsem moc nadržený…

Petr se otočil a jako smyslů zbavený začal kolem sebe mlátit. Uvědomil si tu beznaděj. Ve všem. A absurdnost. Absurdnost jako výsměch. Začal se oblékat. Ten druhý se choulil opodál na zemi.

–          Nebreč a vypadni!

–          Nezlobte se… Neumím v tom chodit. Spíš někoho hledám. Možná sebe. Můžeme se seznámit? Jmenuji se…

–          Nechci to vědět. Jdi pryč!

Ten druhý šel. Petr chodil do kruhu jako lev v kleci. Pak zakřičel, víc než poraněné zvíře. Po kolikáté už? Nikdy to neskončí? V kapsách hledal cigarety. Chvíli mu trvalo, než si jednu zapálil. Nohou o něco zavadil. Nůžky. Malé nůžky na manikúru. Vypadly z tašky jemu? Nebo někomu jinému? Bylo to jedno. Potáhl z cigarety. Vzal nůžky do ruky a řízl se do břicha. A znovu. A ještě jednou. Cítil malou úlevu. Opět potáhl z cigarety. Ostrý předmět zase zajel do jeho břicha… A jeho krev prosakovala více a více jeho oděv. Zahodil nůžky a jen tak stál. Zavřel oči. Čekal. Nevěděl na co, ale doufal, že to „něco“, až se objeví, pozná.

(pokračování příště)

Autor: Petr Nýdrle